SEZNAMTE SE S UNICORN

17. march 2015 at 19:21 | written by Unicorn
Kdo že je to ta Unicorn? Ta holka přece není žádný knihomol, ani spisovatel a už vůbec ne žádný Mozart nebo Twain. Jen mizerný člověk a ještě horší spisovatel.


Když se kdysi dávno před Vánoci zamilovaný pár - ne až tak rozumný - rozhodl, že spolu zapracují na pohlavní svěžesti. Jó, tak to vám vážení byla komedie, jakmile jsem o devět měsíců později přišla na svět já.
Tatínek byl zklamaný z další holčičky. Nic mu však nebránilo udělat si ze mě chlapečka. Každou neděli jsem se z kočárku dívala na fotbalový zápas a pyšnila se na krátko střiženou blonďatou kšticí.
Maminka se nějaký ten týden nevyspala, protože jsem celé noci proplakala, a když po obědě zamhouřila očka, já mezitím tropila nějakou koninu.
No a s mým příchodem se mojí sestře nedostalo žádné pozornosti. Aby si nějakou získala, rozhodla se být ještě problémovější než jsem byla já.
Ve školce se mnou učitelky měly spoustu trápení, protože když se děti nechtěly podělit o hračky, tak jsem je jednoduše zbila, a když už se jim konečně podařilo mě uspat, tak jsem po několika minutách probudila se mnou i polovinu dalších prcků.
Když už jsem konečně dospěla natolik, abych nastoupila do první třídy. Páni, to bylo každé ráno představení, abych nemusela do školy. Nyní chodím třetím rokem na Střední průmyslovou školu stavební a skoro nic se od té doby nezměnilo. Dobře, mám delší vlasy. Možná, ale jen možná mi i porostla prsa.
Jsem jedna z těch docela divných osobností (Když říkám - docela divných, myslím tím - mimořádně divných). Koncem mého šestnáctého roku jsem dospěla k názoru, že ačkoliv jsem velký extrovert, hodně mluvím a jsem neustále obklopená lidmi, tak mám ráda samotu, v níž PŘIKUSUJU NEBO POPÍJÍM NĚCO DOBRÉHO, POSLOUCHÁM INSTRUMENTÁLNÍ HUDBU A PÍŠU. A to je věta mí přátelé, která shrnuje mých posledních pár let, kromě toho sedmnáctého.

Dříve jsem pravidelně každé ráno zaspala a měla zhruba osmnáct minut k vypravení. Když jsem pak spěchala na autobus a netrpělivě vyčkávala v mrazu na autobusové zastávce, tak jsem jen polemizovala, co jsem v mých třech minutách čekání mohla ještě stihnout. (Umýt si lépe zuby, vypadat jako člověk, najíst se?)
Ve škole oplývala nenávistí ke všem předmětům. Některé hodiny netrpělivě zírala na hodinky. Neustále mluvila, abych zahnala krizi vyčerpání. No a pak jela přecpaným autobusem domů. Život, který jsem si vždycky vysnila.
Od zastávky zvládla nějakých pár kroků ke vchodovým dveřím našeho domu, do kterého se několik minut dobývala, protože jako vždy neměla klíče. Kuchyňskou linku zdobil můj neohřátý oběd. Pak jsem vyšla čtrnáct schodů do prvního patra, kde na mě čekal seznam knih, které musím přečíst, než umřu.
Pravděpodobně jsem zvládla zhruba sto stránek nad románem ze světové literatury u šálku černého čaje. Podívala se na několik epizod mých oblíbených seriálů a napsala tak tisíc slov do Wordu, které si stejně nikdy nikdo nepřečte. Před spaním si nachystala věci do školy, umyla se a vyčistila si zuby, aby to vypadalo, jakože jdu opravdu spát. Popřála mým rodičům dobrou noc a zhruba hodinu a půl se snažila dát prázdnému papíru nějakou hodnotu. Zbylé dvě hodiny strávila přemýšlením, v 01.10 mě z hloubání vysvobodil hluboký spánek.
Další den je jako ten předchozí a ten další taky. Opravdu jsem takhle chtěla žít?

Ráno vstanu krátce po šesté hodině. Umyju si zuby, pročešu si své jemné vlasy a dopřeju svému bříšku nějakou tu pochutinu. Jakmile v sedm uslyším motor černého Volkswagenu, vezmu si věci a vyrážím po boku svého bratrance do školy.
Ve škole stále oplývám nenávistí ke všem předmětům a také mé třídní učitelce. Všechny vyučovací hodiny netrpělivě zírám na hodinky. Neustále vyrušuju, abych zabránila spánku. No a pak jedu přecpaným autobusem domů.
Od zastávky zvládnu nějakých pár kroků ke vchodovým dveřím našeho domu, od kterého mám konečně klíče. Najím se a jo, vzdala jsem se černého čaje, knih a psaní. Aby každý můj den byl zajímavější než ten předchozí.
Život se pro mě stal něčím nedocenitelným, ačkoliv často díky své velké fantazii utíkám z reality do snění. Jsem velký optimista, co se smířil se zákeřnostmi života, který miluje společnost a adrenalin. Štěstí beru jako něco víc, než jen slet všech krásných pocitů, je to pro mě vedlejší efekt lásky, po které toužím a tak jsou pro mě pocity ostatních důležitější než mé osobní blaho. Umím být starostlivá a soucitná s upřímným zájmem o pomoc lidem. Všímám si každé maličkosti, oceňuji krásu, vědomosti a inteligenci. Zachovávám klid, i v obtížných situacích. Můj největší nepřítel je strach, protože by mě zdržoval od dobrodružství…a mých cílů a přání.

Přestaňme žít ve společnosti, kde se srovnáváme s ostatními a zapomínáme poznávat sebe samé. Chci se podívat do zrcadla a vidět kým jsem. Nezajímat se o to, co vidí ostatní. Možná o sobě budu mít zkreslené představy, ale občas se cítím jako jedna prostá sedmikráska na poli plném vlčích máků.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.