Dnešní svět

9. february 2014 at 20:44 | written by Unicorn

Stěží bych si vzpomněla, co všechno mi mí rodiče v dětství tloukli do hlavy. Ale úctu k ostatním si pamatuji doteď, vlastně jsem si k ní našla cestu. Je pro mě určitým posláním pomáhat druhým, a i když bych někdy pomoc ocenila sama, neznamená to, že se svého poslání vzdám.

Kdyby byla paměť tvořená z kartoték, chtěla bych udělat průzkum. Otevřela bych mou s názvem úcta, a tu samou od někoho cizího. Obavám se, že u většiny případů by byla prázdná. V mém se táhne až ke stropu. Jsem si tím jistá. Protože pokud je tu věc, kterou s přibývajícím věkem neztrácím, je to má úcta k druhým.

Dříve jsem si lehkými krůčky vyšlapovala po mé rodné vesnici a mile pozdravila každého kolemjdoucího, s laskavým úsměvem jsem dostala tutéž zpětnou reakci. A nyní?
Pozdravím nějakou starou paní, kterou si vybavuji ze svých dětských fotografií, jemně se usměju a na druhý den slýchám, že jsem byla sjetá. Přitom se za mým pozdravem skrývala myšlenka dobrého dne.
Lidé nejsou zvyklí na osobní kontakt s cizími lidmi. Před několika lety bylo normální, když učitel poplácal dítě po hlavě jako vzdávání pochvaly, v dnešní době by byl považován za sexuálního devianta, v nejlepším případě za pedofila.
Pamatuji si ty časy, kdy autonehoda byla obrovská katastrofa. Kdy se hned první člověk vzmužil a přispěchal na pomoc. Dnes je autonehoda jen maličkost, se kterou si lidé sedící v autě poradí.
Život je přece něco kouzelného. První věc, která nám byla svěřená. Neodmyslitelná součást našeho žití a v žádném scénáři by se neměla brát na lehkou váhu.
Vždy jsem si myslela, že lidé oslavují Nový rok, jako přežití toho předešlého. Až nedávno jsem zjistila, že je to jen skrytý důvod, proč se opít a vymyslet si hned několik předsevzetí, která stejně nejsme schopni dodržet.

Můj táta jel minulý rok jako každý všední den do práce. Psalo se 31. ledna a do školy mi něco po osmé hodině zavolala má staraná sestra. Sdělila mi, že se náš táta ocitá v nemocnici se zlomenou hrudní kostí a s možnou operací.
Byla jsem vystrašená, přímo vyděšená. A musela jsem ve škole sedět dalších pět hodin s myšlenkou, jestli bude v pořádku. Po příchodu do sestříného bytu jsem zjistila podrobnosti ohledně tátova stavu a v momentě ze mě odvanul všechen ten strach.
Ve chvíli, kdy mi táta sdělil, že až řidič pátého auta v táhnoucí se zácpě přispěchal na pomoc, byla jsem znechucená. A v sekundě, kdy mi řekl, že jeho zachránce byl ve skutečnosti jeho kamarád, byla jsem rozčílená.
Představit si tu myšlenku, jak se přede mnou vybourá auto, kde jsem klidně mohla sedět já, kdybych jela o pět sekund dřív a nejít pomoct? Nenáviděla bych se. Ti lidé za ním netušili, zda je v autě těhotná žena, malé dítě nebo starý pán. Avšak to vůbec nehraje roli, protože každý život je cenný. Zakončíme celou tu dlouhou debatu o tom, jak jsou lidé bezohlední, větou: Naštěstí nikdo ze zraněných nepodlehl svému zranění.

Mé vzpomínky z dětství se dostavují do mé mysli, jak k nám chodili kluci na Velikonoce, Mikuláš s posádkou na Mikuláše. A jak jsou sice v obchodech o tři měsíce dříve dekorace a sladkosti, ale lidé si tradic vůbec neváží.

Kam se poděla všechna ta úcta, oddanost své zemi a síla? Vsákla se do země spolu se všemi zemřelými, kteří tyto tradice tradovali?

Ještě doteď si živě vybavuji tu legrační scénu, kde jsem hlavní postavu ztvárnila já.
Jela jsem v autobuse plném lidí. A tu na zastávce, která je poblíž nemocnice, nastupovalo několik starých dam. Jedna z nich si neměla, kam sednou, táhla se o berličce a kolena se jí podlamovaly bolestí. Uráčila jsem se vstát a nabídla staré paní, aby zaujala mé místo.
S odporem se na mě podívala a přes celý autobus spustila: "To vypadám tak staře, abych si musela sednout?" Ještě několik vteřin věnovala mému zesměšnění. Chvíli jsem na ní bezduše civěla a pak hlasitě zařvala "Vypadáte, ale když si nechcete sednout, tak dobře." Posadila jsem se zpátky na místo a celou cestu domů poslouchala, jak jsem neslušná, že jsem jí nepustila a jak moc bych měla dostat za uši.
Ve skutečnosti nezáleží na tom, jak ta stará paní vypadá či kolik je jí let. Záleží na tom, že jsem se zachovala jako někdo, kdo ve stáří s problémy kloubů ocení takovou maličkost jako přednost v obchodě u pokladny, předání místa v autobuse nebo pozdrav od někoho, pro koho v té době budu jen stará bába.
Jsem mladá a mé nohy mi slouží dobře, tak proč bych bez zbytečných scén nemohla někoho pustit na své místo. Nemusím mít přece důvod. Stejně tak nemusím mít důvod, když chci dát někomu dárek nebo mu udělat radost.

Dnešní doba neoceňuje hodnotu, ale cenu. Oceňuje všechny ty zbytečnosti okolo, ale nevidí to, co je skutečně důležité. Mě osobně dopřává radost a uspokojení, někomu pomoct v jakékoliv situaci a budu s touto vlastností žít až dokonce života, i přes všechny protivné staré ženské.
Vím, že se mění technologie a věda pokročila. Proč jsou však důležitější peníze než mezilidské vztahy, nikdy nepochopím.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Sola | Web | 9. february 2014 at 21:27 | React

Připomněla jsi mi ty časy, kdy jsem jako malá chodila na zastávku nebo do blízkého obchodu pro rýži. Zdravila jsem každého, koho jsem potkala... Máš pravdu, dnes by to lidem určitě nepřipadalo (roz)tomilé. Dokonce si pamatuji, že jsem se začala bavit s nějakou paní v autobuse, dnes už bych si to opravdu nedovolila! Ale byly to nádherné časy.
Je strašně uspokojující, když ti někdo řekne "děkuji", dokonce i jen milý úsměv.
Já se třeba ještě divím, kam se poděla úcta dětem k rodičům. Ano, opravdu mě někdy štve, že musím vyndat nádobí z myčky (to byly časy, kdy jsem ho ještě musela mít!), ale nikdy, nikdy bych si na svou mamku nedovolila začít litanii o lidských právech, otrocké práci, nedejbože nazvat ji jedním z těch sprostých slov. Dnes to děti dělají běžně, zdá se mi, a já to opravdu nepobírám. Vždyť je to jejich mamka, proboha, dala jim život a milovala je a já... pff. Navíc si to některé nechají líbit a div se svým dětem neuklání. Kdybych se o to pokusila já, zřejmě bych  (spravedlivě) dostala jednu výchovnou:D
Děkuji za nádherný, pravdivý článek. Ráda jsem si od tebe opět něco přečetla.

2 Fluor | Web | 10. february 2014 at 16:04 | React

Prečo mi kopíruješ design? :/

3 Fluor | Web | 10. february 2014 at 21:30 | React

Nechcem ti tu spamovať blog dlhými komentármi, preto som ti odpísala na mojom. Kľudne si tento a aj ten nad tým komentár vymaž, ak chceš.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.