February 2014

SEDM FÁZÍ VZTAHU

22. february 2014 at 23:20 | written by Unicorn
Zadání
Max. počet postav: 5 (hl. postava - dívka mého věku)
Téma příběhu: rozvod
Místo: domov (ve městě)
Čas: večerní hodiny
Počasí: letní teploty
Speciální požadavek: dva vypravěči a zhruba 1000 slov
Doprovodná píseň: The Neighbourhood - Lurk
Název: Sedm fází vztahu
Počet slov: 1057
Spokojenost: 86%
Požadavky splněny, děkuju za nápad
Pokud jste článek přečetli, můžete
ho podle kvality ohvězdičkovat


Jednoho večera seděla skrčená na pohovce a poslouchala, jak za ni cizí lidé píší její vlastní příběh. Křičeli po sobě tak hlasitě, že i přes zavřená okna, se musela celá konverzace ozývat v ulicích. Předstírala, že je rozzlobená, hluboko pod vší tou fasádou však byla vyděšená. Už tolikrát se snažila celou situaci poskládat dohromady jako puzzle, tentokrát bylo poztráceno mnoho dílků. Nebylo možné napravit něco, co už dávno bylo předurčeno k zániku.
Věřila, že každý vztah má několik fází. První fáze bylo seznámení. Tiše vzpomínala na to, co jí vyprávěli jako malé dívce před spaním. A rozhodla se celý ten obyčejný příběh přenést na papír.

Seznámení. Bylo to jednoho dne v parku, kdy teploměry dosahovaly třiceti stupňů. Sedla si na lavičku, nalistovala čistou stránku v jejím deníku a začala psát. V jejím obyčejném životě se už delší dobu objevoval mladík, nikdy mi o něm nevyprávěla, ale ten den se s ní rozešel. Pokaždé, když jí položím otázku, kde se cítila nejvíce šťastná, řekne v New Yorku. Na místě, kde nejvíce milovala a poznala mého tátu.
Toho letního odpoledne si vedle ní přisedl kluk, podle jejího popisu, bych ho tipovala na někoho charizmatičtějšího než je můj táta, ale byl to on. Z fotek si pamatuji, že nosíval vlasy vyčesané dovrchu a na kraji se mu tvořila malá vlnka, býval okouzlující. Táta chodíval do parku běhat skoro každý den, co ho však vedlo k tomu, aby tentokrát oslovil mou mámu, doteď netuším. Předešlý večer to přehnal s alkoholem, svou nevolnost však schovával za úsměvem. Doteď nemůžu uvěřit, co jsou muži schopní udělat pro tu správnou ženu. Po jejím odchodu, měl výpadek, když se probudil, uvědomil si, že musel udělat dobrý dojem.
A teď se dostáváme do fáze dvě - lov. Pro některé je to ta nejzábavnější část. Mužům se honí hlavou nápady jak zapůsobit. A na ženách zbývá, aby zůstaly krásné. Následující den bylo vše jinak. Oba dva měli důvod, proč do parku zavítat znovu. Máma se usadila na tu samou lavičku, nalistovala na novou stránku a psala o mém tátovi. Nikdy jsem neměla možnost přečíst si něco z toho, co se honilo její hlavou, ale tuším, že je to stejné u každé dospívající dívky.
Když ho spatřila, měla doslova motýlky v břiše. Toho dne jí pozval na kafe. A od té doby spolu trávili, co nejvíce volného času. Vždy nad ránem se vyplížili ven, a celé hodiny dokázali sedět na verandě před jejím domem. Pokaždé, když ho přišla navštívit, ukončil jakoukoliv činnost a věnoval se pouze jí. Jeden pro druhého tvořili dýchající dokonalost. Loučili se celé hodiny a čas, kdy byli od sebe oddělení, se jim nezdál dobře využitý. Přítelkyně, tohle jedno slovo a žádost o ruku posunula jejich vztah do fáze tři.
Fáze tři - líbánky. Byl to ten čas, kdy konečně mohli projevit svou náklonnost a podniknout všechny ty věci, které chtěli podniknout jako pár. Byl to splněný sen. Dívka, po které tak strašně toužil, byla jeho. Měli spolu milióny fotek a věděli každý detail svých jednotlivých dnů. A jako každý normální pár, přešli do fáze čtyři - pohodlí.
Pohodlí nemusí být nutně špatné, je to ten společně strávený čas, kdy můžete být sami sebou. Ale záleží na tom, jak s tím pohodlím vynaložíte. Někteří to využijí pozitivně, zapracují na nedokonalostech jejich vztahu a společně ho budují. Někteří dovolí, aby se mezi nimi vytvářel odstup. Pro mé rodiče to znamenalo, považovat se za samozřejmost.
Ranní plížení považovali za zbytečné, raději si o několik hodin více pospali. Když spolu mohli trávit spoustu času, oba dva se věnovali něčemu jinému. Když už spolu strávili nějaký ten čas, tak se jen otráveně dívali na nějaký laciný pořad, který vysílali v televizi. Nacházeli spoustu výmluv, proč být odděleně. Ať už je to, že jeden druhého považují za samozřejmost nebo změna osobnosti, pointou je, že se někdo přestal snažit a jejich pouto už nebylo tak silné jako předtím. Může se to stát za několik měsíců nebo roků. Mým rodičům trvalo několik let, aby dosáhli fáze pět - snášenlivost.
Nějakým způsobem, se ten chlapec, kterého před několika lety považovala za spřízněnou duši, proměnil na někoho, kdo už nebyl tak speciální. Nemohli tomu uvěřit a oba dva byli zklamaní, ale i přesto to tolerovali. Byli svým závazkem natolik znuděni, že se to začalo projevovat i v jejich společenském životě. Při výběru restaurace, kam se pojedou navečeřet, se nedohodli a tak raději zůstali doma.
Hádky jsou jedna věc, ale cítit se nespokojený a nešťastný ve vašem vztahu je věc druhá. Tolikrát se snažili věci změnit nebo spravit, ale stejně jako u spousty jiných párů, to nebylo dost. Stali se jedním z těch vztahů, kde to nebylo špatné, ale nebylo to ani skvělé. Netrvalo to dlouho a ocitli se ve fázi šest - svah.
Nezbývalo jim moc času, jakmile se dostali až sem. To úsilí, snažit se věci napravit, už za to nestojí. Už si ani nepamatovali, kvůli čemu se hádali. Jediné, čím si byli jistí, bylo, že se nachází před fází sedm - rozchodem, tou nejhorší částí každého vztahu.
Nevěděli, proč se to stalo, ani jak se k tomu dostali, ale doufali, že to ukončí za dobrých podmínek, pokud je to tedy někdy možné. A tehdy začali každý nový příběh. Jeden, který vede tam, kde začali. Byli to opět cizinci. Ta změna je tak drastická a urychlená, je tedy pravděpodobné, že se budou chtít dát zpátky dohromady. Jen, aby bylo všechno zase v normálu. Nakonec jsou od sebe tak vzdálení, že se posunou dopředu.
Nahradí místo, na kterém kdysi býval někdo speciální, někým jiným. A i když se oba dostanou přes minulost a uchovají své přátelství, věci nikdy nejsou takové, jaké bývaly. Jejich životy budou pokračovat jinými směry a vše, co je spojuje, jsou jen roztříštěné vzpomínky a krabice s různými věcmi z období, kdy ten cizinec, byl nejdůležitější člověk v jejich životě.
Věci jsem však zkomplikovala já, těsně před zánikem jejich vztahu jsem se narodila. A i přestože jsem několik roků držela jejich vztah nad vodou. Při mém vývoji se začal vyvíjet i jejich nezájem k tomu, jak se cítím. Jejich hádky už nebyly skrývané, ale vyhledávané v mé přítomnosti. Občas jsem se stala předmětem jejich hádek, nikdy jsem však nebyla skutečným důvodem, proč se rozešli.
Nikdy si skutečně neuvědomili, jak moc jeden pro druhého znamenají, a napříč všem těm hádkám se vždy usmíří a pokračují ve svých životech, jakoby se nic nestalo.

Hádky

11. february 2014 at 21:55 | written by Unicorn

Na stěnách mého pokoje vyniká silueta mé postavy. Je tak obrovská. Prohlížím si své ruce. Tvořím s nimi písmena, obrazce. Všechno to vypadá tak neobvykle a složitě, přestože je princip jednoduchý.
Na mém psacím stole hned vedle poloprázdné Fanty a buchty, kterou jsem dnes upekla, stojí lampa. Jediné světlo mého pokoje. Jediné světlo mého života?

Celá tahle večerní osamělá situace mě přivádí do dnešního odpoledne. Ocitám se v obývacím pokoji a kulhavým krokem přešlapuji do kuchyně a pak zpátky na mé stanoviště číslo jedna, které se nachází u jednoho ze třech oken v tom do červeno šeda sladěném obývacím pokoji. Neznámé příčiny bolesti mého kolenního kloubu, mě přivádí do rozpaků.
Čekám, až má máma dokončí oběd, abych si ho tradičně odnesla do svého pokoje a shlédla epizodu mého oblíbeného seriálu - Teen Wolf.
Proč však jen mlčky nepřipravovala naše jídlo a odhodlala se ke konverzaci?
Opatrná konverzace se v tu samou chvíli, co jsem jí označila za opatrnou, změnila na hádku, neboli hlasitou diskuzi, která se neobejde bez obhajoby a důkazů, jak jí ráda označuje má máma. Má máma mi dopodrobna vylíčila, kde se ve mně stala chyba, kdy jsem začala být rozmazlená, bezohledná a necitlivá.
Rozmazlená, když vezmeme v potaz, že jsem občasný jedináček a občas nevím, co chci, až se mi nakonec dostane všeho. Ano, možná jsem rozmazlená.
Bezohledná, když celou situaci obrátíme o tři sta šedesát stupňů a přivřeme obě dvě oči, pak ano, jsem bezohledná. Ovšem proč se potom tak přehnaně starám o dobro ostatních více jak o to své?
Necitlivá, pokud budete mými partnery při sledování Titanicu, neuroním ani jednu slzu. Díváte-li se se mnou na romantický film, pravděpodobně v době finálních titulků budu nadávat. Ale pořád je tu to obrovské množství bolesti, které prožívám, když vidím fotografii afrických dětí nebo nebohých zvířat.

Celá ta hádka, vlastně všechny hádky mají tři úhly pohledů.
Váš úhel pohledu, ve kterém ať si to přiznáte nebo ne, se schovává špetka egoismu a až přehnaná dávka toho, jak si dáváte za pravdu.
Úhel dotyčného, se kterým vedete vášnivou diskuzi, se ohromně liší od toho vašeho. Je z části pravdivý, a proto tolik bolestivý. Ale především pro vaše oči, tak nepřipustitelný, že ztratíte veškerou úctu, jak k sobě, tak k tomu druhému.
A třetí úhel pohledu? Je ten společný. Oba dva uvnitř trpíte, váš tlak pohupuje mezi nízkým a vysokým. Oba dva víte, že je to zkurvená situace, ve které ani nechcete být. Chtě, nechtě nepřestáváte jeden druhého přesvědčovat o opaku.

Všechno, co získáte, ačkoliv vyhrajete, je tak prchavé, že si nakonec oba dva uvědomíte, jak dětinští jste vlastně byli. Tím nakonec mám namysli - po pár hodinách nohách v teple.
Projdete celou tou neklidnou a pro vaše tělo i mysl vyčerpávající bitvou a nakonec nemáte nic.
Celé mi to připomíná těch pár prvních řádků, které jsem vám věnovala. Celá ta hádka je tak obrovská a složitá, ale nakonec zjišťujete, že je to prostý reflex, který spustíte na ochranu vaší sebeúcty a hrdosti.
Není však nakonec důležitější ta druhá osoba?

Plakala jsem. Vím, zní to, jako bych byla v depresích, ale já si prostě nechtěla hrát na to, jak jsem v pořádku. Jediný důvod mého pláče, byl žal, který se skládal jako domeček z karet v mém těle, způsobený tím, jak jsem svou oblíbenou osobu odháněla pryč.
Cítíte hádku? Napětí? Zavřete oči, zhluboka se nadechněte a nenechte, aby vám vaše hrdost zatemnila vaše úsudky, dívejte se na celou situaci ze všech tří úhlů a snažte se zabránit tělu v nasazení brnění.
Protože nakonec ty nejlepší doplňky, jaké můžeme nosit, jsou odlišné vlastnosti, které nám předávají naši blízcí.

Dnešní svět

9. february 2014 at 20:44 | written by Unicorn

Stěží bych si vzpomněla, co všechno mi mí rodiče v dětství tloukli do hlavy. Ale úctu k ostatním si pamatuji doteď, vlastně jsem si k ní našla cestu. Je pro mě určitým posláním pomáhat druhým, a i když bych někdy pomoc ocenila sama, neznamená to, že se svého poslání vzdám.

Kdyby byla paměť tvořená z kartoték, chtěla bych udělat průzkum. Otevřela bych mou s názvem úcta, a tu samou od někoho cizího. Obavám se, že u většiny případů by byla prázdná. V mém se táhne až ke stropu. Jsem si tím jistá. Protože pokud je tu věc, kterou s přibývajícím věkem neztrácím, je to má úcta k druhým.

Dříve jsem si lehkými krůčky vyšlapovala po mé rodné vesnici a mile pozdravila každého kolemjdoucího, s laskavým úsměvem jsem dostala tutéž zpětnou reakci. A nyní?
Pozdravím nějakou starou paní, kterou si vybavuji ze svých dětských fotografií, jemně se usměju a na druhý den slýchám, že jsem byla sjetá. Přitom se za mým pozdravem skrývala myšlenka dobrého dne.
Lidé nejsou zvyklí na osobní kontakt s cizími lidmi. Před několika lety bylo normální, když učitel poplácal dítě po hlavě jako vzdávání pochvaly, v dnešní době by byl považován za sexuálního devianta, v nejlepším případě za pedofila.
Pamatuji si ty časy, kdy autonehoda byla obrovská katastrofa. Kdy se hned první člověk vzmužil a přispěchal na pomoc. Dnes je autonehoda jen maličkost, se kterou si lidé sedící v autě poradí.
Život je přece něco kouzelného. První věc, která nám byla svěřená. Neodmyslitelná součást našeho žití a v žádném scénáři by se neměla brát na lehkou váhu.
Vždy jsem si myslela, že lidé oslavují Nový rok, jako přežití toho předešlého. Až nedávno jsem zjistila, že je to jen skrytý důvod, proč se opít a vymyslet si hned několik předsevzetí, která stejně nejsme schopni dodržet.

Můj táta jel minulý rok jako každý všední den do práce. Psalo se 31. ledna a do školy mi něco po osmé hodině zavolala má staraná sestra. Sdělila mi, že se náš táta ocitá v nemocnici se zlomenou hrudní kostí a s možnou operací.
Byla jsem vystrašená, přímo vyděšená. A musela jsem ve škole sedět dalších pět hodin s myšlenkou, jestli bude v pořádku. Po příchodu do sestříného bytu jsem zjistila podrobnosti ohledně tátova stavu a v momentě ze mě odvanul všechen ten strach.
Ve chvíli, kdy mi táta sdělil, že až řidič pátého auta v táhnoucí se zácpě přispěchal na pomoc, byla jsem znechucená. A v sekundě, kdy mi řekl, že jeho zachránce byl ve skutečnosti jeho kamarád, byla jsem rozčílená.
Představit si tu myšlenku, jak se přede mnou vybourá auto, kde jsem klidně mohla sedět já, kdybych jela o pět sekund dřív a nejít pomoct? Nenáviděla bych se. Ti lidé za ním netušili, zda je v autě těhotná žena, malé dítě nebo starý pán. Avšak to vůbec nehraje roli, protože každý život je cenný. Zakončíme celou tu dlouhou debatu o tom, jak jsou lidé bezohlední, větou: Naštěstí nikdo ze zraněných nepodlehl svému zranění.

Mé vzpomínky z dětství se dostavují do mé mysli, jak k nám chodili kluci na Velikonoce, Mikuláš s posádkou na Mikuláše. A jak jsou sice v obchodech o tři měsíce dříve dekorace a sladkosti, ale lidé si tradic vůbec neváží.

Kam se poděla všechna ta úcta, oddanost své zemi a síla? Vsákla se do země spolu se všemi zemřelými, kteří tyto tradice tradovali?

Ještě doteď si živě vybavuji tu legrační scénu, kde jsem hlavní postavu ztvárnila já.
Jela jsem v autobuse plném lidí. A tu na zastávce, která je poblíž nemocnice, nastupovalo několik starých dam. Jedna z nich si neměla, kam sednou, táhla se o berličce a kolena se jí podlamovaly bolestí. Uráčila jsem se vstát a nabídla staré paní, aby zaujala mé místo.
S odporem se na mě podívala a přes celý autobus spustila: "To vypadám tak staře, abych si musela sednout?" Ještě několik vteřin věnovala mému zesměšnění. Chvíli jsem na ní bezduše civěla a pak hlasitě zařvala "Vypadáte, ale když si nechcete sednout, tak dobře." Posadila jsem se zpátky na místo a celou cestu domů poslouchala, jak jsem neslušná, že jsem jí nepustila a jak moc bych měla dostat za uši.
Ve skutečnosti nezáleží na tom, jak ta stará paní vypadá či kolik je jí let. Záleží na tom, že jsem se zachovala jako někdo, kdo ve stáří s problémy kloubů ocení takovou maličkost jako přednost v obchodě u pokladny, předání místa v autobuse nebo pozdrav od někoho, pro koho v té době budu jen stará bába.
Jsem mladá a mé nohy mi slouží dobře, tak proč bych bez zbytečných scén nemohla někoho pustit na své místo. Nemusím mít přece důvod. Stejně tak nemusím mít důvod, když chci dát někomu dárek nebo mu udělat radost.

Dnešní doba neoceňuje hodnotu, ale cenu. Oceňuje všechny ty zbytečnosti okolo, ale nevidí to, co je skutečně důležité. Mě osobně dopřává radost a uspokojení, někomu pomoct v jakékoliv situaci a budu s touto vlastností žít až dokonce života, i přes všechny protivné staré ženské.
Vím, že se mění technologie a věda pokročila. Proč jsou však důležitější peníze než mezilidské vztahy, nikdy nepochopím.