Ztráta

5. january 2014 at 0:40 | written by Unicorn
Zadání
Počet postav: 2 (dívka Catherine a chlapec Jonathan)
Téma příběhu: vzájemná pomoc
Místo: hřbitov / Čas: brzy ráno
Počasí: den po čerstvě napadlém sněhu
Speciální požadavek: velký věkový rozdíl mezi hl.
postavami zhruba 500 slov
Název: Ztráta
Počet slov: 540
Spokojenost: 55%
Požadavky splněny, děkuju za nápad
Pokud jste článek přečetli, můžete ho podle kvality
ohvězdičkovat


"Čau, co to píšeš?" Vytrhla mi z ruky můj deník.
"Je prvního ledna, nový rok. Víš, co to znamená? Měla bys narozeniny. Svůj den by si započala lívanci, které by ti až do postele donesla naše máma. Několik minut strávila u svého zrcadla, a pak se vydala k Elle, s níž se mimochodem minulý týden rozešel Patrick. Moc mi chy…" Její hlas klesal, poslední zapsané řádky letmo přeletěla očima. Chvěla se zimou a strnule hleděla do dvoustránky, která byla jen s poloviny popsaná. Můj deník mi s lítostným úsměvem vrátila, cítila se provinile. Předtím než stihla dokončit, že se moc omlouvá, jsem jí skočil do řeči.
"To je v pořádku," pronesl jsem. Srdeční tep se mi zvyšoval a i v tak chladném zimním ránu mě má lež zahřála. Nebylo to v pořádku, zachovala se neslušně a opomíjela fakt, že ačkoliv je ta kniha v mých dlaních lákavá, je to mé soukromí.
"Co vlastně děláš na hřbitově?" Slušně jsem se zeptal. I přestože to nebyl nejlepší způsob, jak navázat kontakt, lehce se pousmála a řekla: "Přišla jsem navštívit někoho blízkého."
Tušil jsem, že tím blízkým bude někdo, kdo její život změnil. Ten tón mívám i já, když se mě někdo zeptá na mou sestru. Chci jim ukázat, jak jsem v pořádku, ale nakonec jde vždy vycítit má ztráta. Po těch pár náznacích konverzace, které stačili pronést naše namrzlé tváře, jsem si uvědomil, že ani neznám její jméno.
"Já jsem Jonathan," směroval jsem k ní svou paži.
"Catherine. Moc mě mrzí, jak jsme začali. Teda spíše, jak jsem začala já. Hádám, že ty jsi na hřbitově kvůli své sestře, která by dnes slavila své narozeniny. Věř mi, znám ten pocit lépe než kdokoliv jiný. Já samotná jsem přišla o někoho důležitého."
Z jejího projevu jsem vycítil, jak hloupě se cítí. Potřebovala někoho, komu by se mohla svěřit. Tušil jsem, že tím člověkem budu já.
"Ano, jsem tu kvůli své sestře. Možná to bude znít hloupě, ale chodím tu celkem často, vždycky se posadím na tuhle lavičku, která je jen pár stop od jejího hrobu. Sdílím s ní všechny své pocity a novinky." Dlouze jsem se zadíval do těch modrých očí, kterými se pyšnila. Náš oční kontakt přerušila, když ustoupila pár kroků a nahlédla na náhrobní kámen mé sestry.
"Není to dlouho od té doby, co si o ni přišel. Není to hloupé, je to naší součástí. Každý se s tím vyrovnáváme jinak."
Zněla jako psycholožka. Věděla o čem mluví. Řekl bych, že jí bude kolem dvaceti pěti let, třeba psychologii studovala. Ze zvědavosti jsem se proto zeptal, čím se živí. Řekla mi, že je nezávislá a práci nemá. Věnovala mi chvíli svého času a já se jí svěřil.
Poté, co z neznámých důvodů musela odejít, jsem nakoukl k hrobu, u kterého postávala. Na náhrobním kamenu bylo zlatavě napsáno jméno Adele Smithová.

Po příchodu domů a připojení se k internetu, jsem vypátral, že ona dívka ze dnešního dne, byla Catherine Smithová. Nemýlil jsem se, bylo jí dvacet šest let. O devět let starší a přesto jsme si tolik rozuměli. Jako psycholožka zněla, protože pomáhala lidem, jako jsem byl já. Těm, kteří někoho ztratili. Věnovala se humanitární práci.
Třeba mi můj deník sebrala ve snaze mi pomoct a navázat se mnou kontakt, kdo ví…
 

1 person judged this article.

Comments

1 Jani :* | Web | 5. january 2014 at 1:05 | React

Každý se vrací na blog, někteří jenom na chvilku, někteří na delší dobu.. Jsem ráda, že jsi tady. Doufám, že tvoje články budou zase tak originální na kterém jsem si navykla :3
Musím říct, že tento příběh by si žádal i pokračování :) Proč nemůžeš psát povinnou četbu, to by se mi četlo pomalu samo :)

2 Tris | Email | Web | 5. january 2014 at 21:26 | React

Jupí! :) jako vždycky je to úplně skvělé, jen mi přijde, že je to tak nějak... useklé. Prostě ten konec je takový... nepřirozený.
Těším se na další články :)

3 Sheri | Web | 6. january 2014 at 14:55 | React

Som rada, že si sa vrátila :)
Príbeh je super, ale súhlasím, že by potreboval pokračovanie :)

4 Mavis Alvira DeWoid | Email | Web | 6. january 2014 at 18:08 | React

V prvom rade musím napísať, že som strašne moc rada, že si späť. Veľmi mi tvoje príbehy chýbali! :) Čo sa týka samotného príbehu, je veľmi pekný, aj keď sa mi viac páči po tej štylistickej stránke ako tej obsahovej. Dúfam, že sa za to na mňa nenahneváš :)

Musím s tebou súhlasiť, písať na tému smrť alebo cintorín je vždy také zvláštne písanie, pretože človek už dopredu vie, že to moc pozitívne nebude. Ale zvládla si to ;)

5 Nell | Web | 7. january 2014 at 16:27 | React

Panejo, jsem hrozně ráda, že zase píšeš.
Přemýšlím, jestli jsem někdy viděla hezčí design, než máš ty. Je takový a la tumblr, a to je úžasné.^^¨

Mrzí mě, že je tak povídka tak krátká, takhle hezky napsaná a všechno, četla bych dál a dál. Škoda. Ale i přesto, že je možná trochu kratší (a nebo se mi to jenom zdá, protože bych fakt chtěla číst dál a dál), se mi strašně líbí. Je na tom něco... Závažného. A ne každý to takhle krásně dokáže napsat. Zajímá mě, jestli někdy přijde den, kdy přestanu obdivovat, jak úžasně píšeš.

6 Claire Drayen. | Web | 7. january 2014 at 17:51 | React

Už jsem úplně zapomněla, jak moc jsou tvoje povídky úžasné. Jak uhranou, aniž by si toho člověk všiml. Jak jsou napsané skoro až jednoduše, ale přesto tak skvěle. Navíc je fakt obdivuhodné, jak ses dokázala vypořádat s tím zadáním. Na člověka to vážně dovede zapůsobit.

Tvůj design je fakt nádherný, napoprvé jsem se musela ujistit, že je to opravdu stránka končící blog.cz, protože to tak vůbec nepůsobilo, ale o to je to úžasnější.

A samozřejmě vítej zpět, myslím že nemluvím jen za sebe, když napíšu, že jsi nám chyběla.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.