Největší příležitost

31. january 2014 at 23:49 | Unicorn.

Nebylo to dávno, co jsem narazila na zajímavý dotazník. Dostala jsem celkem třicet otázek týkajících se mé osobnosti. Byla jsem zvědavá, jak mě definují, ale čím hlouběji jsem se dostávala, tím více jsem se v těch odpovědích nenacházela. Mezi posledními otázkami se objevilo - "Jaká byla největší příležitost, které jste se kdy chopil/a?" Do úzké kolonky, jsem měla napsat jedno či dvě slova. A tak jsem celý ten nesmysl vypnula před dokončením testu. Protože k těm třiceti otázkám, které mi každý den ustanou na mysli, stále hledám odpovědi.

A tak se dnes o půl dvanácté večer sama sebe ptám. Jaká byla má největší příležitost, které jsem se kdy chopila? Spousta lidí by za největší příležitost zvolila svou profesi, vzdělání, nabídku ke sňatku. Já za svou největší možnost, které jsem se chopila, považuji svůj titul dcery. Při mém prvním nadechnutí jsem se stala především dcerou, protože vůbec první člověk, který mě pochoval ve svém náručí, byla má máma.

Být dcerou je má neodmyslitelná součást, stejně jako možnost psaní či rozvíjení své osobnosti. Nikdo nemůže mé skutečné já, popsat lépe než má máma. Dříve jsem nechtěla určovat, kdo má v mém životě důležitější postavení, zda máma nebo táta. Ale když se nad tím zhluboka zamyslím, má máma je mou největší zranitelností. Ona je ta kotva, ve které se nachází veškerá má lidskost.

Víte, nikdy jsem nebyla někdo, kdo měl strach, když se setmělo. Pavouci mě vždycky spíše fascinovali, než děsili. A jednou jsem si k Vánocům přála hada, který by se jmenoval Heaven. Nikdy jsem neměla respekt k cizím lidem. Neříkám, že jsem nebojácná. Můj strach se však nenachází ve věcech, ale lidech, které mohu jednoho dne ztratit. Stejně jako jsem se chopila příležitosti být dcera, stejně tak mi ta možnost může být v pár vteřinách odebrána.

Bojím se, že jednoho dne až se vzbudím. Nebude se celý můj příběh odehrávat v tom velkém oranžovém domě s obrovskou zahradou, kde se nachází má rodina. Ale v nějakém malém bytečku v centru města, kde proplouvá svými životy stovka cizích lidí. Mám strach z budoucnosti a z toho, co mi vezme.

Každá příležitost, která se v našich životech vyskytne, je pomíjivá. A jediné, co určuje její důležitost, jsou naše obavy, že o ni jednoho dne přijdeme. Byla mi dána příležitost jakožto dceři, vnučce, sestře, neteři, sestřenici, přítelkyni a vím, že alespoň v mém srdci tato příležitost zůstane navždy. Protože jediné místo, které nás po staletí vytváří a mění, je naše rodina.

A ta se jen jednou ve vašem životě postará o přesnou definici vaší osobnosti.

Navždy nás opustila naše milovaná dcera, vnučka a sestra…
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Holly | Web | 1. february 2014 at 10:27 | React

Tak toto je naozaj krásne. Úprimmne, musím povedať že takúto odpoveď by som na túto otázku asi nikdy nedala. Nie preto že by som to nepovažovala za dôležité byť dcérou, ale skôr preto lebo som sa na to takto nikdy nepozerala. Myslím že tento článok otvorí oči viacerím ľudom, rovnako tak ako aj mne.

Napísala si to nádherne, ale myslím že to už je u teba úplne normálne, nie nečakané.

K tvojmu komentáru musím súhlasiť s tým že by sa mi tam páčila chlapčenská postava viac ako Tris, a aj v mnohých iných knihách by to určite stálo za to zmeniť pohlavie hlavnej postavy. Ale zase väčšina z týchto autorov sú práve ženami a myslím že keby ich hlavné postavy boli muži bolo by to o niečo menej uveriteľné kedže pochybujem že by sa dokázali tak dobre vcítiť do myslenia muža a tak by tie knihy stratili aj na hlavných postavách.

Ale napríklad páčilo by sa mi Hunger Games z pohľadu Peetu, predsa len tam boli časti kedy sme ho nevideli (napríklad celá polovica tretej knihy, alebo to ako spoznal Katniss, či ako sa pridal k "profesionálom",..) alebo taká "bonusová" kniha o Finnickových hrách kedže toho som mala moc rada ^^

2 Ashley | liberated.blog.cz | Web | 1. february 2014 at 11:54 | React

Hneď pri prvej vete tvojho komentáru sa mi na tvári vyčaroval obrovský úsmev. Také teplo pri srdiečku. ♥

To, čo si o mojej osobe myslíš ma dojalo. Nie, vážne. Ubehlo mi pár sĺz pri tvojich slovách, ktoré sú venované iba mne a ja si ich môžem čítať znovu a znovu. Nikdy by ma nenapadlo, že človek ako ty, by ma vnímal takto. Ako osobu, citujem 'která viděla do mé hlavy a věděla jaká volit slova, tak abych si jí zamilovala'. Nikdy som ani nepremýšľala a nezamýšľala sa nad tým, čo píšem, ako to zoštylizujem /teda čo sa týka komentárov/. Jednoducho píšem to, čo cítim, čo ma v tej chvíli napadne. Vieš, vždy sa teším na komentár od teba. Vždy, keď na svojom blogu vidím ten dlhý komentár od osoby Unicorn, teším sa ako 5-ročné dieťa, ktoré ide sfúknuť sviečky na narodeninovej torte.

Milujem to, že ma vnímaš ako človeka, ktorý veľa premýšľa nad tým, čo urobí, ako to urobí a kedy to urobí. Pretože je to naozaj tak. Veľa premýšľam. Preto milujem písanie. Svoje myšlienky a pocity ponorím do textu. A ty ich vždy vylovíš, nájdeš ich. Pochopíš to, čo chcem tým všetkým povedať. Milujem to, že ma vnímaš ako osobu, ktorá je skromná a je vďačná za to, čo má. Niektorí ľudia totiž nemajú ani to...

K tej pointe toho tvojho predošlého článku chcem dodať, že ti závidím. Závidím ti to, že vieš pár slovami vystihnúť a dať najavo to, aký je život. Na svoj vek vieš toho toľko, že mnohí dospelí by sa mohli ísť zakopať hlboko pod zem. Veľmi dobre si vystihla to, tiež citujem 'život může být sebevíc černý a my můžeme být sebevíc zranitelní, ale to přece neznamená, že je nás život špatný nebo, že bychom se měli trápit. Pláč nás nedefinuje jako slabé a několikadenní neštěstí nedělá z našeho života špatný'. Milujem to, ako píšeš. Milujem to, aké volíš slová, ako ich usporiadaš a že vždy tvoje texty dávajú zmysel.

Pri poslednom odstavci tvojho komentáru som sa rozplakala. Musím povedať, že si chodiaca dokonalosť. Si veľmi empatický človek. Tak chápajúci. Dokážeš pochopiť problémy druhých a dokážeš ich odľahčiť tak, že vyzerajú ako malá ihla v kope sena.
_________________________________
Drahá Unicorn, znova si pri tvojich spisovateľských schopnostiach pripadám  maličká. Vždy, keď čítam niečo od teba, každé slovo v tvojom texte hltám a čakám, čo bude na konci. Vždy, keď niečo od teba čítam, želám si aspoň na chvíľu písať ako ty. Bola si zrodená na písanie.

Tiež prejdem k tej pointe toho článku. Nikdy som sa na to takto nepozerala. Alebo možno aj áno, ale nikdy som to nesformulovala do článku. Každá príležitosť vyžaduje nejaké 'obete'. Keď niečo získame, na oplátku niečo získame. No pri jednej veci, ktorú si napísala ty, nestratíme nič - byť dcérou. Napísala si to tak krásne a dojímavo. Naozaj je to pravda. Mama je človek, ktorý môže za to, že existujeme, bez nej by sme neboli. Poďakuj sa za mňa tvojej maminke, že priviedla na svet tak úžasného človeka akým si ty.

3 Annie. | Web | 1. february 2014 at 14:14 | React

Moc děkuji za komentář hrozně moc mě potěšil. Pokud budu moc, ráda využiju tvoje challenge hned po dokončení otázek od Natt. A moc děkuji za ty úžasná slova o mě!!  A že nelze mě ignorovat,  to bylo fakt milý!!  Děkuju!!  Někdy si připadám jako z jiné planety! :D

4 the lizz. | Web | 1. february 2014 at 14:59 | React

moc pěkně jsi to napsala, opravdu:) já bych na tu otázku asi neuměla odpovědět vůbec. jinak já se bojím dne, kdy tu zůstanu sama, bez rodičů, co si bez nich počnu? to je pro mě uplně nepředstavitelné:)

5 (pseudoumelkyňa) Mavis | Email | Web | 2. february 2014 at 12:17 | React

Si neskutočná! Neskutočne talentovaná, skromná a bilión ďalších vecí. Tvoje myšlienky sú vždy také nádherné, skutočné, človek pri nich stráca slová. A stratila som ich teraz aj ja... Pretože som si pri tvojom článku zase raz niečo uvedomila.

Ako píšem, si úžasná! Veľká vďaka, za všetko!

6 Fluor | Web | 7. february 2014 at 15:39 | React

Toto si napísala vážne pekne. Podľa mňa je prirodzené báť sa, že prídeš o ľudí ktorých miluješ a vieš že oni tvoje city opätujú. Lenže, raz si sama založíš rodinu. Možno pri tom už nebude tvoja mama, sestra, otec, hocikto na ktorom ti teraz tak záleží... ale, naopak, ty sa staneš pre niekoho mamou, neskôr babkou atď. Na tvojom mieste by som sa nebála, že o osoby, ktoré pre teba tak veľa znamenajú rýchlo prídeš. Áno, nie je jednoduché žiť sám, v meste plnom pre teba cudzích ľudí, keď si bola doteraz len v kruhu svojej rodiny, ale vždy je tu spôsob ako ich kontaktovať. Telefonáty, e-maily, SMS atď. a pri tom to má ešte jedno veľké pozitívum - čím menej ich budeš stretávať, tým viac si budeš vážiť chvíle strávené v ich spoločnosti.

7 Luciiy. | Web | 7. february 2014 at 22:01 | React

Nádherný článek. Sama bych nevěděla co napsat na otázku největší životní příležitosti. Ale ty si to dobře napsala. Být dcerou je taky příležitost :). Taky se hrozně bojím budoucnosti. Toho že někoho z rodiny ztratím a nejhorší na tom je, že jednou se to prostě stane a já to vím a uvědomuji si to. Neznám nikoho tak skvělého jako je moje máma a nejraději bych teď zpomalila čas abych s ní mohla být co nejdýl.

8 Cℓara | Web | 9. february 2014 at 12:48 | React

Až mi běhá mráz po zádech, moc krásně vystihnuté. No, nedokážu si předtsvait až mě všichni blízcí opustí, jak budu dál žít.. děsi mě to.

9 tahalaumpra | Web | 9. february 2014 at 14:30 | React

Také niečo ako teba by ma v živote nenapadlo, taktiež si ma donútila zamyslieť sa nad tým, čo bola tá najväčšia príležitosť ktorej som sa chopila alebo inak povedané, neviem prísť ani na jedno slovo.. ty si to vážne skvele domyslela, pretože máš pravdu a to obdivujem..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.