Můj životní příběh

6. january 2014 at 20:36 | Unicorn.
Než článek započne. Musím vám říct, že jsem spotřebovala nejméně deset kapesníčků. Chci vám říct, že to, co se dočtete, je pravda. A chci, abyste to poslali dál, a společně jsme ukázali světu, že umíme bojovat. A nejen ti, kteří se nestali obětí šikany, ale i ti, kteří jen z dálky přihlíželi a na nic se nezmohli. Moc vám děkuju za přečtení. Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale já nemohla tyhle roky mého života převyprávět v jednom tisíci slov.


Každá slečna, dívka, žena, paní občas zatoužila po oblíbenosti, úspěchu u svých vrstevníků. Lidé mají už odjakživa chtíč stát se oblíbenými pro jejich společnost. Všemu jen vypomáhá mýlka, že stát se oblíbenými, nám zpříjemní život. Vytvářejí se žebříčky, stupnice, ankety. Neříkalo se náhodou sto lidí, sto chutí? Tak proč mi přijde, že v každé anketě je definice oblíbenosti stejná? Být populární, krásný, finančně zajištěný. Mít vysněné povolání a v něm obzvláště vynikat. Mladší dívky potřebují talent, ze kterého svojí popularitu obzvláště těží. Nemám místnost určenou pro ležérní šaty, v dvaceticentimetrovém podpatku bych si zřejmě zvrtla kotník a stihla přitom ublížit náhodnému kolemjdoucímu. A můj talent se skrývá ve stohu papíru položených na mém konferenčním stolku už nějakou tu dobu. Ale chci vám někoho představit. Dívku. Tu dívku, kterou jsem byla v sedmé třídě.

Začalo to zhruba tady. Stála jsem před obrovskou budovou, fasáda byla sice po krajích oprýskaná, ale její lehce žlutá barva nabývala dojem, že tohle je změna, kterou můj život potřebuje. Zhluboka jsem se nadechovala okolního vzduchu a pak pomaloučku vydechovala obláčky mých očekávání. Realita se od představy mírně lišila. V mých představách se objevoval hlouček nezbedných dětí - mých přátel. A já tam tehdy stála se svými rodiči a starší sestrou. Pevně jsem stískala mamčinu dlaň a přála si, abych už to měla za sebou. Při prvním kroku si jen letmo vybavuju, bodavou bolest v okolí mého hrudníku. To jen mé srdíčko bilo ze všech sil. Měla jsem dobré úmysly, být pilná žákyně, nezapomínat úkoly, najít si přátelé a být jejich oporou. Bylo mi však devět, měla jsem krátké blonďaté vlásky po ramena a tu a tam po stranách mi chybělo pár zubů. Dokážete si to představit?

Důvodem, proč vám vyprávím tento dlouhý a pro někoho nudný příběh, není, abych vám ukázala můj přestup na jinou školu, můj důvod prozradím v následujících odstavcích.


Nacházela jsem se na dlouhé chodbě před třídou, ve které to celé začalo. Byla prázdná, děti necupitaly kolem a nešeptaly si své zážitky s prázdnin. Seděly poslušně ve třídách a očekávaly vyučujícího. Mí rodiče konverzovali s mou vyučující, což jsem poznala z jejího laskavého úsměvu, který se při každé zmínce o mé osobě, následně z ničeho nic vyčaroval. Měla nakrátko ostříhané vlasy s rovnoměrně naneseným melírem. Na sobě nějaké tmavé sako, bílé tříčtvrteční kalhoty a vzhledem ke svému věku, vypadala mladě. Lehce mě pobídla ke vstupu do třídy. Než jsem si stačila všimnout, ocitala jsem se mezi dvaceti jedněmi žáky. A tak začalo prvním seznámením s mým kolektivem.

V té době jsem neměla ani nejmenší představu o tom jací by měli být. Jediné, co jsem si doposud pamatovala, bylo, že jsem tři roky přežívala, jako jediná holka mezi samými kluky. A téhle silné myšlenky jsem se držela.

Rozhlédla jsem se do třídy a měla jsme se spolu s dalšími dvěma nováčky představit, předhozená devítiletým cizincům. Snažila jsem se, co nejmileji zapůsobit na první pohled. Zřetelně jsem vyslovila mé jméno a mé oči poletovaly z jedné strany na druhou. Napočítala jsem celkem čtyři dívky, seděly v malém hloučku v lavicích u oken. Nepatrně mě rozrušilo, že jsem lichá. Víte, co tím myslím? Byly to čtyři nerozlučitelné kamarádky, alespoň mi tak připadaly a já byla ta, která do dvojice nikoho neměla. Paní učitelka mě a další dva kluky pobídla k usazení. O svou lavici jsem se z počátku s nikým nedělila.

Jediný důvod, proč mě všichni ten den tolik obletovali, bylo, aby věděli, s kým mají to dočinění. Bylo jim ukradeno, odkud pocházím, kolik mám sourozenců. Jediné, co je zajímalo, bylo mé jméno, aby věděli, jak mě nazvat, když si o mě budou potají někde špitat. Byla jsem středem pozornosti, příjemný pocit se valil na má bedra. A tak jsem započala svou čtvrtou třídu na základní škole.

Abych se dostala k hlavnímu bodu celého příběhu, musím lehce nakouknout do ročníků, které následovaly před tím osudným - sedmým.

Ve čtvrtém ročníku jsem měla první společnou fotografii se svou novou třídou, na které jsem měla velký spokojený úsměv, i přestože mi několik zubů stále nedorostlo. Pruhovanou bílou blůzičku s límečkem, džínovou sukýnku dopasu a černé tenisky. S fotografií lze vyčíst má naděje v mých světle zelených očích, které zdobily brýle. Už v té době jsem se poněkud lišila od ostatních dětí, ale navázání kontaktů a důvěrné dívčí rozhovory, pro mě byly daleko cennější než to, jak jsem se cítila nebo jaká jsem byla.

Pátá třída mi přinesla mou první velkou lásku na lístečku utrženého ze sešitu z angličtiny, někdo o mě projevil zájem a já se rychle utíkala pochlubit svým čtyřem kamarádkám. Netušila jsem, kolik záště a nenávisti se v nich může postupem času nahromadit. Bylo to kouzelné, cítit se pokaždé vítaná. Mít na ústech ten nic neschovávající úsměv. Nic mě netrápilo, netížilo a začala jsem se do školy poctivě připravovat. Nejen, že jsem byla pilná žákyně, jak jsem si v devíti odpřisáhla, ale taky jsem několik minut věnovala před zrcadlem, rozhodující se, které tričko se bude více hodit k mým riflím. Jediné, co zaměstnávalo moji mysl, byly věci, které jsem dosud nestačila prozkoumat a hloupé maličkosti.

Následující rok jsem se vyčkávala, až je uvidím. V domluvený čas jsem stála před školou. Jako první jsem spatřila věčně usměvavou Terku, která měla dlouhé blonďaté vlasy, které jí kdejaká holka záviděla. Vedle ní kráčela vyšší brunetka - Monika, ve společnosti tichá a v soukromí neuvěřitelně hlasitá. Po pár minutách se za nimi objevila Katka, holka s huňatým obočím a velkým srdcem. Po jejím boku jsem spatřila Lucku, věčně ukňouranou, ale přesto milou budoucí malířku. Všechny měly své chybičky. Jedna se rozplakala kvůli maličkosti, druhá si neustále na něco stěžovala a třetí se zajímala jen o sebe. Ale já byla šťastná, že s nimi v pořádku vycházím. Byla jsem oblíbená, tedy alespoň v očích lidí, na kterých mi záleželo. S kluky jsem si rozuměla a s holkami mi vždy chvíli trvalo, než jsem našla společnou konverzaci.

V šesté třídě jsem se však nesoustředila jen na vztahy s mým okolím, ale i na své pocity. Začala jsem se více projevovat, dokonce jsem i více psala. A opět se cítila, jakoby mi nic nechybělo. Jako každým rokem se společná fotografie nás pěti vydařila, akorát pro jednou se k nám přidala o rok mladší dívka, se kterou jsem si nerozuměla. Jmenovala se Vendula, středobod celého vesmíru a byla hloupá - asi nějak takhle jsem jí v té době popisovala a nesnažila se své pocity k ní skrývat. Musela za každou cenu zapůsobit na opačné pohlaví, že občas dělala nesmyslné věci. Tehdy můj úsměv na fotografiích už nebyl, tak čistý a nadějný jako ve čtvrté třídě.

Celý proces se spustil asi tři měsíce po začátku sedmého ročníku. Často jsem si musela vybrat mezi sebou a mými kamarádkami, zvolila jsem si sebe. Jejich přátelství z mé strany bylo silné, ale zdálo se mi neopětované. Jako bych o něj usilovala jen já. Postupem času jsem si uvědomovala, že mě ve své partě už nadále nechtějí. Netroufaly si mi to říct, bylo mi smutno při vzpomínkách, čím jsem si díky nim prošla. Ale daleko více mě rozesmutnilo, že nejsem dostatečně dobrá, aby ke mně byly upřímné. Tu a tam jsem před kluky prohodila zmínku o tom, jak prchavé je naše přátelství, jak se navzájem nedoceňujeme. Nikde mezi těmi řádky se neobjevilo nic špatného. Nikdy jsem neprohodila ani zmínku o tom, že ony jsou ty špatné a já ta nejlepší. A pak najednou jsem se ocitla tam, kde mé noční můry obvykle končily - na dně útesu.

Začaly mě pomlouvat za mými zády, ani zdaleka si neuvědomovaly, že se mi všechno konec konců donese. Byly to čtyři populární holky a já byla zase jen ta lichá. Ta, která nikoho nezajímala, dokud jsem se nestala terčem. Nedokázala jsem si to přiznat, nedokázala jsem nahlas říct, že jsem šikanovaná. Přiznání toho, co se mi dělo, by mě učinilo slabou. Snášela jsem jejich pomluvy a lži, kterými se školní chodby jen plnily.

Poprvé jsem se rozbrečela jednoho zimního odpoledne. Šla jsem ze školy domů, když v tom se na mě vrhla parta stejně starých kluků. Začali mě válet ve sněhu, shodili mě dolů z kopce a pokaždé když jsem se snažila dostat zpátky navrch, tak mě shodili ještě hlouběji. A takový byl můj život. Tuhle dívku bych vám chtěla představit.

Protože ačkoliv jsem jiná, než jsem bývala, tahle holka se skrývá uvnitř toho všeho, co nosím. A je to jediná osoba, která se mnou prožije zbytek života.

Zdali mi to mé bolestivé vzpomínky dovolí, budu pokračovat.

Ten den, kdy mě nenapadli jen slovně, ale i fyzicky. Kdy se smáli mé bolesti, utahovali si z mé osobnosti, doslovně mě sráželi na kolena. Z toho dne jsem si odnesla pár modřin. S pláčem jsem usedla ke svému deníčku, ať to zní jakkoliv dětinsky, byla jsem dítě a patřilo to k mému dozpívání. A já si vám dovolím po těch letech citovat úryvek právě z něho.

"Milý deníčku, dnešní den bych vyškrtla z kalendáře. Přihodilo se mi něco hrozného. Cítila jsem nenávist k sobě. Inkoust se rozpíjí od mých slz a já nevím, kde začít a jak začít. Chci odsud pryč. Chci začít znovu. Chci poznat štěstí a lásku. Proč mě všichni, tak nesnáší? A proč mi vlastně neřeknou, co je důvodem. Nechci to říct mamce, bude mě vinit z toho, že si za to můžu sama. Ale nevidí, jak se snažím. Ukonči to, před tím než mě to zničí, prosím."

A tohle jsem, mí milí přátelé, napsala něco okolo sedmé večer v mých dvanácti letech. Ve věku, kdy jsem měla hledat samu sebe, a mé okolí mi mělo pomoct. Celý ten deník, byl odhozený v krabici s nepotřebnými věcmi, chtěla jsem, aby tyhle vzpomínky byly, co nejdál ode mě. Ale proč? Vždyť mě tvoří, vždyť díky nim jsem tam, kde jsem. Pláču i teď při všech těch vzpomínkách a nejen protože jsou bolestivé, ale hlavně protože mě učinily silnou. Natolik silnou, že pokaždé když se mě někdo snaží urazit nebo ponížit, povznesu se nad celou tu situaci a snažím se usmívat. Přijímat fakt, že jsem se nenarodila dokonalá, stejně jako všichni ostatní. Vždycky se najde ta jedna osoba, která vám ukáže celý svět a pak vás kousek po kousku bude ničit. Nedejte se.

Na druhý den jsem šla jako obvykle do školy, celou noc mi nedalo spát, psala jsem proto příběhy a snažila se neplakat. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to.

Když jsem přišla do školy, všichni se mi smáli. Věděli snad něco, co já ne? Ano, bylo tomu tak. Právě ta usměvavá, milá blondýnka Terka založila na facebooku stránku - "Kdo nesnáší Nikolu, ať se přidá". Na stránce bylo přes třicet členů, jen za první den. Když jsem odpoledne usedla ke svému počítači, začala jsem plakat. Tak hlasitě a silně, že jsem nemohla popadnout dech. Nesnášela jsem se. Všechno mě bolelo, tísnilo, jako bych chtěla vypadnout z toho zatraceného těla, od všech těch problémů. Ale nemohla jsem.

Dříve jsem byla ta dívka, kterou potěšila každá maličkost, nacházela jsem jich tisíce. A najednou jsem nedokázala najít ani jednu. Nebyl tu důvod pro úsměv. Ale já to nechtěla vzdát, nechtěla jsem je nechat zvítězit, protože ačkoliv to bylo těžké, byla to sedmá třída a já to nějak zvládnout musela.

A pak mě život začal sám testovat. Přišla ke mně Monika, nelíbilo se jí, že mě na školním výletu zesměšnili před kolemjdoucími, když na mě vylili celé pití. Nelíbilo se jí, jak mi lepili na záda papírky se slovy jako děvka, kurva, piča, kopni si. Byla jako anděl. Přišla v pravý čas a byla jediný důvod pro můj úsměv, ale stejně překvapená jako jsem byla při jejím příchodu, jsem byla i při jejím odchodu.

O víkendu jsem u ní strávila noc, sdělila jsem jí svou situaci, a jak moc mě to trápí. Řekla mi, že za to můžou ty věci, které jsem o nich navyprávěla. Ale já neviděla jediný důvod, proč jsem si zasloužila to všechno. Ten večer, kdy jsme se svěřily jedna druhé, jsem zmínila, že mám strašně ráda jednoho spolužáka, jmenoval se Petr. Po odjezdu od Moniky jsme se cítila lépe, pořád jsem postrádala naději, ale alespoň se umírnil můj pláč.

Když jsem v pondělí přišla do školy, všichni najednou věděli, že k Petrovi chovám nějaké city. A jak? - procházelo mou myslí. Netušila jsem, že by lidská bytost se srdcem mohla udělat něco takového. Ale udělala. Všem prozradila má zranitelná místa. Celou tu lítost, přespání a úsměvy jen nahrála tak, abych jí na to skočila. Opět jsem se nesnášela za svoji lehkomyslnost. Ale už jsem dále neskrývala fakt, že to bolí. Plakala jsem před školou, o přestávkách, po škole, doma. Všechno mě to pronásledovalo a nedalo mi to spát.

Pak jsem jednoho dne všechny ty pocity vypnula. Necítila jsem nic. Zajímá vás jak? Představte si, že něco přeruší elektrické dráty, nějaká překážka se postaví do cesty. Celý ten obvod se jen tak vypne a všechno se musí napravit, aby se zase zapnul. A stejně tak to bylo se mnou. Potřebovala jsem něco nebo někoho. Ale nikoho jsem dlouhou dobu nenacházela. Začala jsem mít horší známky, byla jsem hnusná i na těch pár lidí, co mě mělo rádo a všechno mi bylo ukradené. To jak vypadám, jak se chovám, co dělám. Za celé tři měsíce jsem nenapsala ani čárku, zrušila si facebook a vyvolala rvačku právě s onou zmiňovanou Vendulou. Měla jsem jeden z těch kamenných výrazů, které neříkaly nic. Nechtěla jsem, aby viděli, jak moc jsem toho ztratila a jak moc samu sebe nesnáším.

Ale našla jsem na konci tunelu světlo. Nebyla to osoba, ale činnost. Bylo to psaní. Mohla jsem napsat cokoliv, mohla jsem ze sebe udělat kohokoliv, jsem chtěla. A já ze sebe udělala pomocí psaní novou osobu. Své rány jsem zahojila optimismem a přidala si trochu sebevědomí. Ukázala jsem světu, že bojovat můžete i beze zbraní, protože my sami o sobě jsme zbraň. Jednou mi někdo řekl, že šikana skončí, až se změníš - lež. Šikana skončila ve chvíli, kdy se začaly měnit právě ty osoby, které se podílely na mém neštěstí. Až si začaly uvědomovat, že to, co si o sobě myslím nezmění slova. Když mě uviděli kráčet tou dlouhou chodbou na konci se zastavit, poohlédnout se zpět a usmát se. V té chvíli věděli, že nic nezmůžou.

Všem jsem odpustila. Se všemi se spřátelila a věděla, že pokud mi ublíží ještě jednou, přidám si do svého příběhu super-schopnost, která je zničí. Terka byla dlouhou dobu má nejlepší kamarádka a já jí opravdu věřila. Protože na konci celého toho nesmyslu, který se nazývá ŠIKANA, je jedna podivná věc. A to, že lidé vás nešikanují, protože jste špatní, ale protože jste moc šťastní na to, aby se na vás dívali, když sami právě tuhle věc postrádají. Štěstí.

Lidé, kteří šikanují, si neuvědomují jednu věc, pokud chcete, aby se daný člověk vzpamatoval a změnil, musíte mu dát důvod. Všechno, co mi bylo dáno, byla nenávist. A ta mi neprozradila mé chyby.

Pokud to přečetl někdo, kdo je zdrojem šikany, měl by si uvědomit, co všechno při té dlouhé cestě ztratí i on. Svojí lidskost. Já se ze svých chyb poučím, ale ty nikdy nenapravíš to, kým jsi byl. Nikdy nebudeš dobrým rodičem, dobrým synem/dcerou. Způsobil si proudy slz. Způsobil si neštěstí a to byly všechny věci, kterých ses ty sám obával. Doufám, že se jednou zamiluješ, najdeš něco úžasného a budeš si cenit toho, co máš.

Pro ty, co možná se slzami v očích, vidí odraz toho, co se jim právě děje. Cílem toho člověka, který ti znepříjemňuje život, je, aby ses cítil špatně. Aby si ztratil to, kým jsi. Tvým cílem je bojovat, vydržet až do konce a najít sám sebe. Protože všechna ta špína, co na tebe vyhrabou, jsou lži. A já si ze všeho nejvíce přeju štěstí všech, kteří na tom jsou podobně nebo byli. Protože nezáleží na tom, jak nesmyslně a chybně je zapsán můj životní příběh. Záleží na tom, že ho píšu se slzami v očích, šťastnými slzami.

(výlet v osmé třídě)
 

3 people judged this article.

Comments

1 'Suzanne | Web | 7. january 2014 at 11:18 | React

Pri čítaní som mala milión pocitov. Je to ako príbeh ktorý nikdy neskončí. Ja ľudí odmietam, neznášam pocit že vie niekto moje tajomstvá a vie to čo roky držím v sebe. Priateľov mám ale vždy keď sa zamyslím cítim že ich už nikdy nechcem vidieť. Vždy som si rozumela viac s chlapcami, ale ten ktorého som mala fakt rada mal dievča. Napriek tomu keď videl že mi niečo je prišiel za mnou a vyčaril mi úsmev na tvári, pár krát sa za mňa pobil a vždy bol pri mne.

Keď sa moji rodičia rozviedli s druhým kamarátom sme si začali byť bližší. Rodičia rozvedený díky peniazom a tá istá situácia. Mali sme však iný pohľad na svet - on videl všetko optimisticky a ja som videla len faloš a zlé úmisli.

Chcem ti popriať nech tvôj príbeh sa už nikdy nezopakuje, nech nájdeš skutočnú lásku a pravé kamarátky. :)

2 Mavis Alvira DeWoid | Email | Web | 7. january 2014 at 12:48 | React

Napísala si to krásne, naozaj ma to veľmi dojalo... Veľmi... Osobne som takúto priamu šikanu nikdy nezažila, ak sa to tak dá nazvať, skôr tú nepriamu, teda žiadne fyzické útoky ani priame osočovanie a blbé poznámky na moju osobnosť. Boli to skôr akési pohľady, ktoré vyjadrovali: "Máš o 15 kíl viac, ako by si mala mať, si otrasná, prečo by som sa ako ja mala s tebou baviť?" S takýmto niečim som sa stretávala veľmi dlho, dokonca do mojich 14 alebo 15 rokov, myslím. Zlomilo ma to, nebudem tvrdiť, že nie. Tiež mám jeden veľmi silný príbeh, ktorý som ešte nikdy nikomu neprezradila celý a neviem, či by som mala dostatok síl to niekomu povedať. Každopádne, dostala som sa z toho a to je to najpodstatnejšie :)

Čo som však chcela povedať je to, že síce som takúto šikanu nikdy nezažila, s osobami, ktoré niečo takéto zažívajú, hlboko súcítim a snažím sa im akýmkoľvek spôsobom pomôcť. Nikdy nepochopím ľudí, ktorí sú schopní šikanovať. Je to naozaj hnus...

Musím tiež pripísať aj to, aký obdiv si si u mňa za tento článok a to, čím si si prešla, zaslúžila. Si ohromne silná bytosť, mimoriadne inteligentná a nadaná. Mám pocit, že žijúca dokonalosť :) Myslím to úplne úprimne :)

A čo sa písania týka - je to zvláštne, ale práve ľudia, ktorí si toho tak veľa prežili, vedia písať naozaj dobre. Vedia totiž do písania vložiť veľmi veľa emócii a to je na písaní to najkrajšie, keď v ňom odhalíš omnoho viac ako len hŕbu slov na papieri :)

3 lion.|http://lionempire.blog.cz | 7. january 2014 at 20:34 | React

Tento článok, ja neviem čo cítim. Počas čítania mi vyšlo pár sĺz z oči. Srdce mi tlčie, akoby som práve zabehla niekoľko kilometrov.

Niečo podobné som zažívala aj ja, tiež mi lepili papieriky typu: "Dorotka." "Mám rada INE KAFE." Keď som spadla, smiali sa mi. Keď som skoro spadla, tiež sa mi smiali. Musela som im nosiť veci do triedy, pretože oni sa ponáhľajú na obed. Nestihla som ani odmietnuť a mala som ich veci v rukách. Netuším prečo to robili, vadil im môj zdravotný problém? môj handicap? moja diagnóza? Vadilo im, že mám viac kíl na svoj vek? Alebo im vadila moja tvár s vyrážkami? Neviem čo bolo príčinou detskej šikany.

No aj tak sa našli ľudia, ktorí ma chápali M. z C. triedy pochopil môj zdravotný problém. Pýtal sa ma či som v pohode, či ma niečo nebolí. A práve týmto správaním si ma získal až som sa doňho zamilovala. A keď som mu to povedala, urobil si zo mňa žarty a odvtedy ma nenávidí.

Teraz, keď som nastúpila na gymnázium je všetko iné. Nikto ma nešikanuje a berú ma ako rovnocenné dievča. Nevyhadzujú mi nič na oči, a preto milujem svoj kolektív a vážim si ho, pretože mi dávajú to čo som na základnej škole nemala- šťastie, silu bojovať a mať každý deň úsmev na tvári.

Dúfam, že sa už nikdy so šikanou nestretneš, pretože je to hrozné. Prajem ti veľa šťastia v živote. :)

4 Sheri | Web | 8. january 2014 at 15:25 | React

Tvoj komentár ma veľmi potešil. Tvoj blog sa mi úžasne páči, a hneď ako si obľúbim ďalšie dva blogy tak si ťa do svojich obľúbených pridám. Ja mám so seba práveže pocit, že recenzie písať neviem, pretože mám vždy tisíce myšlienok a robí mi problém ich všetky napísať tak, aby z toho nebol chaos.

Tvoj článok ma proste dostal. Nikdy som niečo takéto nečítala, vlastne nikdy som sa nestretla s osobou, ktorú by šikanovali, alebo som o tom aspoň nevedela. O šikane som akurát čítala, ale toto... Musí to byť veľmi ťažké, obdivujem ťa, ako si a z toho dostala. Určite to človeka navždy zmení. Všetko prežité, zlé aj dobré formuje našu osobnosť a robí nás takými, akí sme.

Ja som mala okolo seba vždy kamarátov, aj keď som dlho nemala nejaký oporný bod, kamarátku, ktorej by som mohla povedať všetko. Ale teraz sa to zmenilo a ja môžem povedať, že som naozaj šťastná. Vždy sa snažím všímať si ľudí, ktorí sú "na okraji." Väčšinou to bývajú oveľa lepší a hlbší ľudia ako sú tí známi a obľúbení a práve preto bývajú prehliadaní.

Nad tvojim štýlom písania zase žasnem. Je vidno, že už máš vypísanú ruku a na písanie máš naozaj talent :)

5 Dainn | Web | 8. january 2014 at 19:05 | React

Ja som zažila niečo podobné, ale v inej podobe.. všetci ma naraz opustili, len kvôli tomu, aby sa pridali k tým populárnejším, keďže ja som bola pre nich nezaujímavá.. ostala som sama, spolužiačky založili na sociálnej sieti profil s nickom "najtrápnejšie dievča na svete", kde boli moje fotky a každým dňom ma ponižovali, uťahovali si zo mňa, že si dokonca neviem urobiť vrkoč.. neskôr sa to ukľudnilo, ale vždy som bola pre nich bifľa a potom ma opustila aj najlepšia kamarátky, taktiež si našla iných, keďže ja som bola hanblivá.. ďakujem za strednú školu, kde boli konečne ľudia podoní mne a majú ma radi takú aká som, nič viac si priať nemôžem ♥

mala si naozaj zaujímavé detstvo, ale myslím, že takým niečím by si malo prejsť každé jedno dieťa, aby zistilo už v ranom veku, akú dokážu byť ľudia..

6 Ashley | Liberated.blog.cz | Web | 8. january 2014 at 19:28 | React

Dnes ráno, o 00,12 som sa zobudila. Snažila som sa zaspať, aby som vstala do školy. Avšak sa mi to nedarilo. Tak som sa vybrala, že pôjdem mrknúť nejaké blogy. Povedala som si, že teba som dlho nenavštívila. Ty si ma už nepamätáš, ale už sme sa stretli. Pamätám si, ako sme si vymieňali dlhé komentáre. Krásne časy. Písala som ti dnes tento  istý komentár. Už raz v spomínaný čas. O polnoci. Avšak, čo som nechcela, vypadla mi wi-fina a dlhý predlhý komentár, bok fuč. Tak to skúsim znova, snáď na nič nezabudnem.

Takéto prípady poznám. Hoci môj príbeh je oproti tvojmi rozprávka, prežívala som to dosť zle.
Raz som chodila s jedným chlapcom. Mala som/mám takých sprostých spolužiakov, že by mi závideli aj nos medzi očami. Začali ma kvôli tomu ohovárať. Bola som prvá z našej triedy, ktorá niekoho mala. Bolo to v siedmej triede. Zo začiatku to nebolo až také hrozné, ale potom to začalo. Prišla som do triedy a smiech a hluk zrazu stíchol a všetci upútali pozornosť na mňa. Nepríjemný pocit. Neskôr som to už nevedela vydržať, tak som sa s kamarátkou, chodila prejsť po škole cez prestávky. Keď som sa však vrátila, začali všetci hovoriť: 'Furt chodíš len za chlapcami, kurva'. Začala to riešiť polovička školy.

Plakala som. Cez hodiny, cez prestávky, doma, všade. Povedala som o tom mamine, no nevenovala tomu pozornosť a povedala, že možno je vo mne chyba. Pomoc z tejto strany sa nedostavila. Preto so prestala mamine vravieť všetky veci.

Po všetkých urážkach, ako sú 'si úbohá, si kurva, trápna chudera' a tak ďalej, sme sa s tým chlapcom rozišli. Nechápal ma. V tomto nie. Po čase to utíchlo. Hoci to netrvalo ani rok, táto kapitola života je jednou z tých, ku ktorým sa vraciať netreba.

Teba obdivujem. Naozaj klobúk dolu. To fyzické násilie by som už asi nevydržala. Si silná osobnosť. Je úžasné, že si to zvládla a postavila sa na vlastné nohy. A napriek všetkému si taký optimista. Asi by som si mala vziať z teba príklad.

Tento článok ma rozplakal. Napísala si to naozaj od srdca a to je na tom tvojom písaní najkrajšie. Vždy som ťa za to obdivovala. Snáď raz budem v tomto, ako ry.

A poviem ti jednu vec. Keď ti bude najhoršie, spomeň si, že medzi tými siedmimi miliardami ľudí, je jedno dievča Ashley, ktoré si myslí, že si výnimočná a úžasná osobnosť. :)

7 Appy | Web | 8. january 2014 at 21:19 | React

Po dlouhé době jsem se sem podívala a.. nestačím zírat. Je skvělé, že ses vrátila a že jsi se zase do blogování opřela naplno. Doufám, že tě to bude dlouho bavit :) A ten design! Jak jsi to udělala! Já to chci takhle taky!! :D Vážně úžasný obrázek :)
A tenhle článek.. Vážně jsem nevěděla, že sis něčím takovým prošla. Já jsem nikdy šikanována nebyla a ani nikdo v mém okolí, takže.. já jednoduše vůbec nevím, co bych na to napsala. Je mi hrozně líto, že jsi se nesvěřila rodičům, že jsi to nějak neřešila. Je mi líto, že sis to nechala líbit.
Na druhou stranu jsem ale hrozně moc ráda, že jsi v tom našla sílu. Protože ano, to, co se nám stalo, nás dělá tím, kým jsme a zároveň nás to činí silnějšími. Máme potom to, co ostatní ne. Ať už je to dobré nebo ne..

8 Mavis Alvira DeWoid | Email | Web | 8. january 2014 at 22:18 | React

Tak nádherné slová som si snáď ani nezaslúžila. Od osoby, akou si ty, si to nesmierne cením a veľmi pekne ti ďakujem :)

Som rada, že skutočne dobré blogerky s úžasnými slovami a vyjadrovaním a ľudským charakterom sú ešte stále medzi nami - ty sama si toho dôkazom :)

9 monbella | Web | 9. january 2014 at 15:25 | React

Achjo to je smutný, ale s dobrým koncem, což je hlavní...
Kéž by to vždy končilo dobře, ale bohužel to někdy vede k celoživotním následkům ... ve čtvrtém semestru jsme se o šikaně dost učili..
Já jí prošla také, "naštěstí" mi bylo ubližováno jen verbálně..

10 Ashley | liberated.blog.cz | Web | 9. january 2014 at 16:59 | React

Ten tvoj postoj, akým sa teraz k tomu staviaš, ma ohromuje. Chcem byť v tomto ako ty. A nielen v tomto. Tí ľudia, čo ubližujú druhým, majú problém sami so sebou, nie s nami. A máš vo všetkom, čo si mi napísala, pravdu.
S tým optimismom - naozaj som nad tým začala rozmýšľať. Prečo vidieť všetko zle? Na svete sú aj dobré veci, treba to tak začať vnímať. Vieš, pomaličky mi ukazuješ iný pohľad na svet.

Posledné tvoje odstavce mi vhnali do očí slzy. Áno, asi som až priveľmi precitlivelá, ale nevadí. Veľmi ma tvoje slová potešiť. Ako to robíš? Nikto ma tak nevníma/l. Teda, možno som si to ako pesimista nevšimla. Som na seba veľmi prísna a kritizujem sa vo všetkom. Pri čítaní tých riadkov, som sa len usmievala a usmievala. Podarilo sa ti to, v čo si dúfala. Úplne mi zlepšiť deň a potešiť ma. Vždy keď mi bude zle, budem si to čítať stále dokola.

A ak je tu niekto úžasný, si to ty. To dievča z blogu stayweird. Zbožňujem tvoje články. Zbožňujem tvoj blog. A zbožňujem najmä teba. Dávaš ľuďom energiu a pocit šťastia, prostredníctvom pár slov a komentárov. Nie je to úžasné? Veď ty si hotový anjel bez krídiel. Určite nie som jediná, ktorá si to myslí. Píše ti to sem milión ľudí a ver, že to myslia úplne vážne, ako aj ja. Chcem sa ti poďakovať, moja drahá. Za povzbudenie. A najmä za to, že si nájdeš čas, aby si odpísala osobe, ktorú ani nepoznáš. Si skvelá.

Pri poslednom odstavci, či som na minulých blogoch bola Amy, alebo Vivianna Suicidal, som zostala čítať s otvorenými ústami. Neuveriteľná radosť. TY si pamätáš MŇA.

11 Confidentia | Web | 9. january 2014 at 19:45 | React

Písnička fajn, článek více.

12 Appy | Web | 10. january 2014 at 23:46 | React

Děkuji ji ti hrozně moc za skvělý komentář! Po jeho přečtení se mi hned tak nějak ulevilo a cítila se lépe :) Děkuju :)
Kdyby sis našla chvíli a nějaký ten vzhled dala dohromady, byla bych ti vážně moc vděčná. Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsi se takhle nabídla. Jsi úžasná! Takže rozhodně mám zájem.. :)

13 Aria // mindblow.blog.cz | Web | 11. january 2014 at 9:52 | React

Brečela jsem. A hodně. Sama zažívám psychickou šikanu, díky níž jsem zhubla dvaadvacet kilo a skončila na psychiatrii. Ted' to jede nanovo. Je zvláštní, že i když mě šikanují, já jím to odpouštím. Hledám důvody na sobě.

14 rammy_s | Email | Web | 18. january 2014 at 17:54 | React

Unicorn. ty víš, kolikrát jsem ti říkala, že jsi nadpozemská. ještě když jsme si komentovaly články, říkaly si své názory a tys mi radila.

od té doby se toho hodně změnilo, co myslíš? nevím, jestli si mě pořád pamatuješ. ale já tebe ano. jak bych taky mohla na tebe zapomenout? ty jsi člověk, na kterého člověk vzpomíná do konce svého života. protože ty toho umíš tolik dát jen pouhým článkem.

doufám, že jsi pyšná. protože bys na sebe rozhodně měla být pyšná. zasloužíš si to. to, čím sis prošla. to, jaký člověk jsi. to, jak chytrá jsi. dokážeš dát člověku tolik emocí najednou. doufám, že taková budeš do konce života. zasloužila by sis velký trůn a miliony lidí, kteří by tě obdivovali.

většina lidí, se kterými bylo v dětství zacházeno jako s tebou, jsou v budoucnu pěkní hazjlové, rozmazlení fracci a sebevědomí debilové. ale ty? ty pomáháš. pomáháš svým čtenářům s psychikou. napíšeš jeden pouhý článek a tví čtenáři si uvědomí, že může být i stokrát hůř. učíš nás všechny, abychom mysleli pozitivně i v těch nejhorších situacích. že i když se může zdát, že nic dobrého už není, vždycky něco existuje. abysme věřili v sami sebe.

tenhle článek mě rozplakal. hudba k němu. celý příběh. není to tím, že můj pes dneska málem umřel a stále jsem trochu v šoku, nebo snad tím, že jsem prostě strašně citlivá a rozbrečí mě cokoliv smutného. je to tím, jaká silná osoba jsi. chvíli jsem se usmívala, protože to vypadlo, že všechny ta tvá trápení skončí. no potom to znovu začalo. naštvala jsem se, rozesmutněla a rozplakala. prošla sis šikanou. prošla sis znovuzrozením. prošla sis tím špatným. a stejně jsi taková, jaká jsi.

myslím, že TOMUHLE se říká zázrak. jak už jsem řekla, jsi nadpozemská a silná. doufám, že taková navždy zůstaneš. (:

rammy_s

15 Gauri | Email | Web | 25. january 2014 at 16:18 | React

Páni. Kdybys mě teď viděla... Jen sedím a zírám.
Jsi neuvěřitelně silná, že jsi to všechno zvládla.
Článek se mi moc líbil. Ne proto, že sis musela projít těžkým obdobím. Ale líbí se mi, jak jsi to zvládla. Jak jsi to sepsala. Jak o tom dáváš vědět světu a... Je tam spoustu vět, které mi přijdou neuvěřitelně pravdivé a chytré. Skoro mám chuť si celý článek vytisknout a někam nalepit. A zvýraznit si ty nejlepší části.
Jsi bojovník. Jsi někdo, kdo bude vždycky hledat sílu. Někdo, kdo se jen tak nevzdá. A to je dobře.
Smekám před Tebou. ;) Jsem ráda, že jsem objevila Tvůj blog. ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.