January 2014

Největší příležitost

31. january 2014 at 23:49 | Unicorn.

Nebylo to dávno, co jsem narazila na zajímavý dotazník. Dostala jsem celkem třicet otázek týkajících se mé osobnosti. Byla jsem zvědavá, jak mě definují, ale čím hlouběji jsem se dostávala, tím více jsem se v těch odpovědích nenacházela. Mezi posledními otázkami se objevilo - "Jaká byla největší příležitost, které jste se kdy chopil/a?" Do úzké kolonky, jsem měla napsat jedno či dvě slova. A tak jsem celý ten nesmysl vypnula před dokončením testu. Protože k těm třiceti otázkám, které mi každý den ustanou na mysli, stále hledám odpovědi.

A tak se dnes o půl dvanácté večer sama sebe ptám. Jaká byla má největší příležitost, které jsem se kdy chopila? Spousta lidí by za největší příležitost zvolila svou profesi, vzdělání, nabídku ke sňatku. Já za svou největší možnost, které jsem se chopila, považuji svůj titul dcery. Při mém prvním nadechnutí jsem se stala především dcerou, protože vůbec první člověk, který mě pochoval ve svém náručí, byla má máma.

Být dcerou je má neodmyslitelná součást, stejně jako možnost psaní či rozvíjení své osobnosti. Nikdo nemůže mé skutečné já, popsat lépe než má máma. Dříve jsem nechtěla určovat, kdo má v mém životě důležitější postavení, zda máma nebo táta. Ale když se nad tím zhluboka zamyslím, má máma je mou největší zranitelností. Ona je ta kotva, ve které se nachází veškerá má lidskost.

Víte, nikdy jsem nebyla někdo, kdo měl strach, když se setmělo. Pavouci mě vždycky spíše fascinovali, než děsili. A jednou jsem si k Vánocům přála hada, který by se jmenoval Heaven. Nikdy jsem neměla respekt k cizím lidem. Neříkám, že jsem nebojácná. Můj strach se však nenachází ve věcech, ale lidech, které mohu jednoho dne ztratit. Stejně jako jsem se chopila příležitosti být dcera, stejně tak mi ta možnost může být v pár vteřinách odebrána.

Bojím se, že jednoho dne až se vzbudím. Nebude se celý můj příběh odehrávat v tom velkém oranžovém domě s obrovskou zahradou, kde se nachází má rodina. Ale v nějakém malém bytečku v centru města, kde proplouvá svými životy stovka cizích lidí. Mám strach z budoucnosti a z toho, co mi vezme.

Každá příležitost, která se v našich životech vyskytne, je pomíjivá. A jediné, co určuje její důležitost, jsou naše obavy, že o ni jednoho dne přijdeme. Byla mi dána příležitost jakožto dceři, vnučce, sestře, neteři, sestřenici, přítelkyni a vím, že alespoň v mém srdci tato příležitost zůstane navždy. Protože jediné místo, které nás po staletí vytváří a mění, je naše rodina.

A ta se jen jednou ve vašem životě postará o přesnou definici vaší osobnosti.

Navždy nás opustila naše milovaná dcera, vnučka a sestra…

Živá noční můra

25. january 2014 at 22:09 | Unicorn.
Připravila jsem si pro vás neobyčejný článek, kde zhruba ve dvou ticících slov shrnuju celý můj včerejší večer. Večer, který se zapíše do historie těch, vůbec nejlepších a nejhorších dnů zároveň.


Psal se dvacátý čtvrtý leden, pátek. Při cestě domů ze školy mě doprovázela Lucka. Představte si tu dlouhovlasou černovlásku s mírnými podpatky, které na každé pateční akci závidíte nejen postavu, ale i dokonalou pleť. Po pár chvílích zírání na její bezchybnost, se přikloníte k názoru, že není zas tak pěkná. Protože to je to, co většina závistivců v její společnosti dělá. Ale přitom je to holka, jejíž společnost si nelze neužívat, protože je bláznivá, ochranářská a jedinečná, no zkrátka něco jako ohrožený druh.

Ovšem přejdeme zpátky k ojedinělé dějové lince. Stojím tu tedy já a Lucka, na zdaleka neopuštěné autobusové zastávce. Po pár chvílích společné konverzace je tu náš autobus s nepříjemným řidičem a stovkami vůní nesoucími se vzduchem. Přestupujeme na další autobus s ještě nepříjemnějším řidičem. A zhruba za deset minut se ocitáme na další autobusové zastávce, která se nachází zhruba padesát metrů od mého rodného bydliště.

Po příchodu do tepla a mého následného uklizení pokoje, se připravujeme. V mém pokoji se střídají vůně voňavek a laků na vlasy. Tu a tam se povaluje žehlička na vlasy, fén a nějaký ten make-up. Už jsme skoro hotové. Nakonec jen dolaďujeme nedokonalosti, každá se navzájem pochválíme a sejdeme dolů, kde nás čeká odvoz. Nasedáme do nevyhřátého modro-fialového fordu a společně s mojí mámou jedeme do nejbližšího města se bavit. Abych to uvedla na pravou míru, moje máma je jen odvoz, nebyla naší společností mezi lidmi naší věkové kategorie.

Můj životní příběh

6. january 2014 at 20:36 | Unicorn.
Než článek započne. Musím vám říct, že jsem spotřebovala nejméně deset kapesníčků. Chci vám říct, že to, co se dočtete, je pravda. A chci, abyste to poslali dál, a společně jsme ukázali světu, že umíme bojovat. A nejen ti, kteří se nestali obětí šikany, ale i ti, kteří jen z dálky přihlíželi a na nic se nezmohli. Moc vám děkuju za přečtení. Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale já nemohla tyhle roky mého života převyprávět v jednom tisíci slov.


Každá slečna, dívka, žena, paní občas zatoužila po oblíbenosti, úspěchu u svých vrstevníků. Lidé mají už odjakživa chtíč stát se oblíbenými pro jejich společnost. Všemu jen vypomáhá mýlka, že stát se oblíbenými, nám zpříjemní život. Vytvářejí se žebříčky, stupnice, ankety. Neříkalo se náhodou sto lidí, sto chutí? Tak proč mi přijde, že v každé anketě je definice oblíbenosti stejná? Být populární, krásný, finančně zajištěný. Mít vysněné povolání a v něm obzvláště vynikat. Mladší dívky potřebují talent, ze kterého svojí popularitu obzvláště těží. Nemám místnost určenou pro ležérní šaty, v dvaceticentimetrovém podpatku bych si zřejmě zvrtla kotník a stihla přitom ublížit náhodnému kolemjdoucímu. A můj talent se skrývá ve stohu papíru položených na mém konferenčním stolku už nějakou tu dobu. Ale chci vám někoho představit. Dívku. Tu dívku, kterou jsem byla v sedmé třídě.

Začalo to zhruba tady. Stála jsem před obrovskou budovou, fasáda byla sice po krajích oprýskaná, ale její lehce žlutá barva nabývala dojem, že tohle je změna, kterou můj život potřebuje. Zhluboka jsem se nadechovala okolního vzduchu a pak pomaloučku vydechovala obláčky mých očekávání. Realita se od představy mírně lišila. V mých představách se objevoval hlouček nezbedných dětí - mých přátel. A já tam tehdy stála se svými rodiči a starší sestrou. Pevně jsem stískala mamčinu dlaň a přála si, abych už to měla za sebou. Při prvním kroku si jen letmo vybavuju, bodavou bolest v okolí mého hrudníku. To jen mé srdíčko bilo ze všech sil. Měla jsem dobré úmysly, být pilná žákyně, nezapomínat úkoly, najít si přátelé a být jejich oporou. Bylo mi však devět, měla jsem krátké blonďaté vlásky po ramena a tu a tam po stranách mi chybělo pár zubů. Dokážete si to představit?

Důvodem, proč vám vyprávím tento dlouhý a pro někoho nudný příběh, není, abych vám ukázala můj přestup na jinou školu, můj důvod prozradím v následujících odstavcích.

Ztráta

5. january 2014 at 0:40 | written by Unicorn
Zadání
Počet postav: 2 (dívka Catherine a chlapec Jonathan)
Téma příběhu: vzájemná pomoc
Místo: hřbitov / Čas: brzy ráno
Počasí: den po čerstvě napadlém sněhu
Speciální požadavek: velký věkový rozdíl mezi hl.
postavami zhruba 500 slov
Název: Ztráta
Počet slov: 540
Spokojenost: 55%
Požadavky splněny, děkuju za nápad
Pokud jste článek přečetli, můžete ho podle kvality
ohvězdičkovat


"Čau, co to píšeš?" Vytrhla mi z ruky můj deník.
"Je prvního ledna, nový rok. Víš, co to znamená? Měla bys narozeniny. Svůj den by si započala lívanci, které by ti až do postele donesla naše máma. Několik minut strávila u svého zrcadla, a pak se vydala k Elle, s níž se mimochodem minulý týden rozešel Patrick. Moc mi chy…" Její hlas klesal, poslední zapsané řádky letmo přeletěla očima. Chvěla se zimou a strnule hleděla do dvoustránky, která byla jen s poloviny popsaná. Můj deník mi s lítostným úsměvem vrátila, cítila se provinile. Předtím než stihla dokončit, že se moc omlouvá, jsem jí skočil do řeči.
"To je v pořádku," pronesl jsem. Srdeční tep se mi zvyšoval a i v tak chladném zimním ránu mě má lež zahřála. Nebylo to v pořádku, zachovala se neslušně a opomíjela fakt, že ačkoliv je ta kniha v mých dlaních lákavá, je to mé soukromí.
"Co vlastně děláš na hřbitově?" Slušně jsem se zeptal. I přestože to nebyl nejlepší způsob, jak navázat kontakt, lehce se pousmála a řekla: "Přišla jsem navštívit někoho blízkého."
Tušil jsem, že tím blízkým bude někdo, kdo její život změnil. Ten tón mívám i já, když se mě někdo zeptá na mou sestru. Chci jim ukázat, jak jsem v pořádku, ale nakonec jde vždy vycítit má ztráta. Po těch pár náznacích konverzace, které stačili pronést naše namrzlé tváře, jsem si uvědomil, že ani neznám její jméno.
"Já jsem Jonathan," směroval jsem k ní svou paži.
"Catherine. Moc mě mrzí, jak jsme začali. Teda spíše, jak jsem začala já. Hádám, že ty jsi na hřbitově kvůli své sestře, která by dnes slavila své narozeniny. Věř mi, znám ten pocit lépe než kdokoliv jiný. Já samotná jsem přišla o někoho důležitého."
Z jejího projevu jsem vycítil, jak hloupě se cítí. Potřebovala někoho, komu by se mohla svěřit. Tušil jsem, že tím člověkem budu já.
"Ano, jsem tu kvůli své sestře. Možná to bude znít hloupě, ale chodím tu celkem často, vždycky se posadím na tuhle lavičku, která je jen pár stop od jejího hrobu. Sdílím s ní všechny své pocity a novinky." Dlouze jsem se zadíval do těch modrých očí, kterými se pyšnila. Náš oční kontakt přerušila, když ustoupila pár kroků a nahlédla na náhrobní kámen mé sestry.
"Není to dlouho od té doby, co si o ni přišel. Není to hloupé, je to naší součástí. Každý se s tím vyrovnáváme jinak."
Zněla jako psycholožka. Věděla o čem mluví. Řekl bych, že jí bude kolem dvaceti pěti let, třeba psychologii studovala. Ze zvědavosti jsem se proto zeptal, čím se živí. Řekla mi, že je nezávislá a práci nemá. Věnovala mi chvíli svého času a já se jí svěřil.
Poté, co z neznámých důvodů musela odejít, jsem nakoukl k hrobu, u kterého postávala. Na náhrobním kamenu bylo zlatavě napsáno jméno Adele Smithová.

Po příchodu domů a připojení se k internetu, jsem vypátral, že ona dívka ze dnešního dne, byla Catherine Smithová. Nemýlil jsem se, bylo jí dvacet šest let. O devět let starší a přesto jsme si tolik rozuměli. Jako psycholožka zněla, protože pomáhala lidem, jako jsem byl já. Těm, kteří někoho ztratili. Věnovala se humanitární práci.
Třeba mi můj deník sebrala ve snaze mi pomoct a navázat se mnou kontakt, kdo ví…