November 2013

Stařík

3. november 2013 at 19:39 | written by Unicorn
Zadání
Počet postav: dvě naprosto odlišné, ale i přesto
propojené postavy
Téma příběhu: Vztah
Místo: libovolné/ Čas: libovolný
Počasí: ponuré
Speciální požadavek: jméno Emílie a smrt,
zhruba 500 slov
Doprovodná píseň: Ross Copperman - Holding
Název: Stařík
Počet slov: 559
Spokojenost: 75%
Požadavky splněny, děkuju za nápad
Pokud jste článek přečetli, můžete ho podle kvality
ohvězdičkovat


"Pamatujete si mne?" vypustil do prázdné místnosti. "No tak pamatujete?" ustavičně opakoval. Naklonila se k němu žena, po stranách šedivé vlasy. Čemu se divit, když musí toho zarputilého staříka uklidňovat, co pět minut. Šediny by mi naskákaly cobydup.
Ze zvěstí jsem se dozvěděla, že je mu něco přes sedmdesát a manželka mu umřela na rakovinu. Z pozorování jsem si všimla jeho schopnosti, vidět v prázdné místnosti něco, stejně jako v tom okně, za kterým jsem se schovávala.
Vlasy mu již skoro vypadaly, jeho zuby nahradila protéza a sluch naslouchátko v levém uchu, a přesto měl tolik šarmu.
"Proč se mnou nekomunikuješ? Nelíbím se ti snad?" Otázkou bylo, kdo ho v tom opuštěném pokoji s prachem na policích tolik zaujal?

Jednoho zablátěného dne jsem si pro své útočiště před silným deštěm zvolila právě Domov Důchodců. Ten hrůzný dům na konci ulice, jak ho rády přezdívaly místní děti. Byla tu buď tahle možnost anebo navštívit svou senilní kmotru, která by do mě nacpala obsah celé své lednice a poté zhodnotila můj tělesný stav slovy: "Měla by si více jíst. Vypadáš jako…jak se říká těm vychrtlým holkám, co pořád ukazují v těch časopisech?"
Tak tu stojím a čekám, až mě někdo pustí nahlédnout dovnitř, protože tady pod střechou sice neprší, ale fouká studený vítr.
Po dlouhé chvíli mě dovnitř pustila ta utrápená stará paní, paní Emílie. Stará se o pana Hepkinse už léta. Zpoza okna vypadá mnohem lépe. Ocitám se v hale plné sestřiček. Divně to tu zapáchá, možná to bude tím rozkladem těl ještě žijících lidí. Mířím ke dveřím, za kterými žije už pět let můj dědeček. Ten starý pán, o kterém jsem vám na začátku vyprávěla.
Dveře jsem zlehka otevřela. Postel úhledně ustlaná, povlečení čistě bílé a starý pán na vozíku nikde. Někdo mě popadl za rameno. "Slečno, co tady děláte?" zeptala se mě stařenka Emílie.
"Já přišla jsem navštívit pana Hepkinse. Přísahám, že se jeho pokoj nacházel tady. Předposlední pokoj v přízemí po levé straně. Mýlím se snad?" Její zelenkavé oči pohledem sjely z těch mých, ocitala se někde mezi žalem a tou bílou naleštěnou podlahou, na kterou urputně civěla. Jemně jsem položila svou dlaň na její paži, zlekla se. Byla vystrašená a po tváři jí sjela slaná slza.
"Co se děje?"
"Pan Hepkins dnes v ranních hodinách opustil náš ústav a s ním i naše životy. Zemřel na infarkt." Snažila se volit ta správná slova, aby to co nejméně bolelo. Pamatovala si mě. Pamatovala si na tu malou holku, která před pěti lety zavítala do těchto prostorů, aby našla svého dědečka. Stejně jako dnes i poprvé mi otevřela dveře.
S klidným hlasem jsem řekla pár slov na rozloučenou a přijala upřímnou soustrast. Bez váhání jsem se vrhla do deště.
V hlavě se mi zapnula ta videokazeta s tím, jak byl ztracený a snažil se dostat odpovědi od někoho, kdo s ním nebyl. Anebo byl? Celou tu dobu, co jsem jeho přítomnost cítila jen přes zavřená okna, jsem ani v nejmenším netušila, že v mém životě sehrál nějakou roli natož tak, že budu plakat jako malá holka při jeho odchodu.
Věnovala jsem pět let zkoumání jeho osobnosti. Těch pět zatracených let, kdy jsem se neodvážila ho oslovit.
"A on teď odpočívá v pokoji a o mě nemá ani zdání," řekla jsem a v obývacím pokoji našla na konferenčním stolku dopis s mým jménem. Možná, že přece jen nebyl blázen.