September 2013

Fastfoody.

29. september 2013 at 22:00 | Unicorn.
Bylo to poměrně nedávno, když jsem s rodiči jela nakupovat. Jelikož mi v autě bývá špatně, před cestou jsem se žádným jídlem neposilnila a tak jsem celou cestu do Ostravy kňučela, že mám hlad. Když jsme dorazili na místo. Většinou mě v Avionu zajímají obchody s oblečením - Tally Weijl, C&A, H&M. Tentokrát mé nohy však směřovaly do KFC. Dala jsem si Strips Menu a k tomu Mojito. Bylo to výborné, i když Mojito bylo trošku ošizené o přísady. Se Stripsů mě správně pálila pusa a dokázala bych jít sníst ještě třikrát tolik. A o tom to je. Všechny tyto fastfoody jsou založeny na jednom a tom samém principu. Jídlo zde musí být chutné, ale nesmí zasytit, aby si lidé kupovali další a další.

Já osobně nepřemýšlím o fastfoodu jako o moru a určitě si nemyslím, že jsou takové rychlé občerstvení špatné. Všechno je to o lidech. Pokud prostě nemáte potřebu se nažrat - a promiňte mi ten výraz, v KFC, Mc'Donaldu nebo třeba fastfoodu u Kauflandu, tak prostě obejdete tu vůni velkým obloukem a dál už se o jejich výhodné meny nezajímáte, a že to myslím opravdu vážně. A později si zajdete do nějaké pořádné restaurace, kde se za stejnou cenu, najíte daleko líp.


Rekapitulace mého života

8. september 2013 at 13:32 | Unicorn.
Je osmého devátý uběhlo přesně dvacet čtyři dní od mého posledního článku, nejsem sice o rok starší, nemám přebarvené vlasy a ani jsem nezhloupla, ale za tu dobu se toho událo opravdu hodně. Je toho hodně, co bych vám chtěla sdělit, ale také mnoho o co se s vámi podělit nemůžu. Je toho tak moc.

Po dvacet čtyři dní jsem se pohodlně neusadila do své židle, neotevřela stránku blogu a už vůbec nepřemýšlela nad tím, kam bude můj článek směřovat. A teď jsem tu. Poslouchajíc Daughter popíjím oblíbenou CocaColu, ruce si mnu a od přemýšlení se mi na hlavě objevuje malá cévka, která z většího usilovného přemýšlení zřejmě brzy praskne.

Čím začít? Možná tím, že jsem si vydělala pořádný balík peněz, tedy k mému chudému životu, mi to připadlo jako slušná suma peněz, a že jsem je hned následně utratila? Nebo tím, že se mi ozval kluk, na něhož jsem občas, co nejvíc přitažlivě pohlédla, poté mě pozval ven a já jeho pozvání hravě odmítla? Že jsem si pořídila vodní dýmku, abych se cítila drsná, ale stejně to nezabralo?

"To je můj život…" sdělila a pohlédla na zelenou tapetu jejího pokoje. Nechci, aby tento článek vyzněl nějak přehnaně dramaticky, smutně nebo ztraceně, ačkoliv jsem dramatická, smutná a ztracená. Poslední dobou, tedy čistě teoreticky není to až tak krátká doba, abych jí nazvala poslední, a už vůbec to není poslední doba. Už dlouho mi něco schází nebo spíš někdo? Další otázka, která koluje mou hlavou.