August 2013

Šikana

15. august 2013 at 13:47 | Unicorn.
Doufám, že se vám tento příběh bude líbit. Když jsem ho psala, pomýšlela jsem na všechny lidi, kteří kdy byli nějak napadáni, ať slovně či fyzicky. Pokud se to někomu neustále děje, vím, že to nepůjde tak, jako v tomto příběhu, protože přece jen je smyšlený, i tak se držte. Ukažte, že se jen tak nedáte. Buďte, tedy spíše buďme silní.


"Hoši, podívejte se na tu holku!"

"Takové tlusté prase," poslal přes celou školní jídelnu svoji neslušnou poznámku. Jeho hlas se v prostoru, tak rozezněl, že dívka sedící u stolu, který byl zdaleka opuštěnější než ostatní, slova slyšela. Slýchala je často. Hledíc na hlouček pohledných chlapců, zamířila pohled směrem do talíře. Jídlo netčené, po tváři se jí skutálela slza, ale život pokračoval, stále si opakovala.

Chlapci se jí smáli a v její přítomnosti občas zachrochtali, aby jí dali najevo, jak vypadá. Přitom to byla krásná, mladá dívka. Což o to kulatější tváře měla, ale její pronikavé zelené oči a husté hnědé vlasy, ji záviděla kdejaká štíhlá dívka.

Druhý den měla zamířeno do učebny fyziky. Parta chlapců obklopovala mladšího hocha. "Že by nový terč?" pomyslela si a z dálky pozorovala celou situaci. Co na něm bylo tak špatného? Tak špatného, že se stal obětí šikany? Na první pohled působil mile. Měl výrazné lícní kosti a stačilo několik let, trochu svalové hmoty a ostatním klukům by se hravě vyrovnal.

Byl však chudý. Neměl dostatek peněz na pořádné oblečení či výbavu do školy. Jeho tenisky byly ošoupané a každý den, chodil do školy v tom samém. Nic neměnilo na tom, jak byl chytrý. Jak dokázal stejně jako hromadu rovnic, vypočítat tu nejlepší strategii na hřišti.

Seděl u stejného stolu, jako tehdy ona. Tentýž osamělý výraz ve tváři a ponuré prohrabování se vidličkou v obědu. Přisedla si k němu.

První pocity nebyly ledajaké.

3. august 2013 at 15:34 | Unicorn.
Po dlouhé době článek! Mám narozeniny a tak jsem vás musela obměnit něčím, co by vás mohlo potěšit. Ve své hlavě jsem měla zmatek, kvůli jednomu klukovi. A i když ten kluk, pošlapal všechno krásné, co mezi námi mohlo být. Obnovil mojí chuť ke psaní. Chuť dát vám vedět, že žiju. A že si plnými doušky užívám jak prázdnin, tak také svých ode dneška šestnácti let!


Když jsem se probouzela, levá ruka stískala knihu od autorky Suzanne Collins. Kniha, jejíž obal zdobil nápis Hunger Games a zlatý reprodrozd, lehoučce dopadla na zem. Ležela jsem na mé pohodlné posteli, čtoucí ve svých myšlenkách. Krev přestala proudit po mém těle, zasekla jsem se v jednom momentu, v jedné kapitole svého života.

On. On dokázal během sekundy rozproudit mou krev, rozzářit mé oči a učarovat mi úsměv. Vložil svou dlaň do mých vlasů, vyslal mi ten lišácký pohled a poté mě políbil. Choval se ke mně jako k panence, tak něžně a opatrně. Jen jeho jsem měla chuť, zároveň obejmou a zároveň praštit. Byl tak jiný.

Mé myšlenky přešly k té černější části, toho co jsem cítila. Přetrvávající zradu, silné zklamání a ten pocit, že člověk, kterého máte rádi, vám ani setinovým pohybem nedopřává toho, že vás má rád nazpět. A kde to všechno začalo?