Odlišnost je dar

1. june 2013 at 16:16 | Unicorn.

"Děti, posaďte se prosím. Máme tu hosta," sdělila neposedným dětem starší vychovatelka.

"Ahoj," pobídla jsem hloučky dětiček a teenagerů, aby mě taky pozdravili.

"Mé jméno je Emma. A je mi 26 let. Chtěla bych to samé slyšet od vás, ovšem s vaším jménem a věkem."

Každou svoji přednášku jsem začínala vzájemným poznáváním. Děti se mnou navázaly kontakt a cítily se bezpečněji. A teenageři ve mně neviděli jen tu protivnou učitelku. První krok jsem měla za sebou, opravdu spolupracovali. Některé děti odhodlaně zvolaly své jméno do třídy, jiné se stydlivě rozhlédly a zašeptaly své jméno do prostoru. Z toho se ozval někdo starší, kdo jejich jméno zřetelně zopakoval.

Byla tu Adélka v růžových šatičkách, Klárka s červenou mašlí ve vlasech a stydlivá Káťa. Patrik, jehož oči byly upřené na bednu s hračkami, neustále usmívající se Filip a Kuba s průzračně modrýma očima. A pak tu byli ti starší s otupělejšími smysly. Zaujala mě Alisha, byla stejná jako já. Byla černoška.

Po krátkém úvodu, jsem přešla na to nejdůležitější.

"Určitě mnoho z vás ví, proč zde jsem. Pro ty, kteří to ještě neví. Přijela jsem vám zde říct něco o rasismu, šikaně a celkové odlišnosti. Ze svého proslovu jsem vyškrtla krkolomná cizí slova, zdlouhavé číslice a příliš dlouhý výklad o něčem, co vás stejně nezajímá," rozhlédla jsem se do třídy, v mžiku mnou propluly desítky pohledů.

Spustila jsem.

"Emigrovala jsem do této Země z mé rodné vesnice Alexander Bay, která leží na severozápadu Jihoafrické republiky, blízko hranic s Namibií. Narodila jsem se roku 1986. Spokojené čtyři roky jsme bydleli v malém útulném domečku, blízko pláže. Roku 1990 se mí rodiče, kvůli ztrátám všech příjmů, jak potravin, tak peněz, rozhodli přestěhovat do Spojených států Amerických," oddechla jsem si a pokračovala.

"Náš nový dům se nacházel v Glenwoodu v Indianě, kde žilo zhruba 918 obyvatel. A my byli jedni z nich. Byla to velmi malá vesnička, ve které černé obyvatele přijali stěží, ale tak či tak přijali. Můj táta si našel práci v malém autoservisu a máma hlídávala děti za opravdu malé částky peněz. Všechno to začalo, když jsme se s mým o čtyři roky starším bráškou, vydali poprvé do školy v Rushville. Věděli jsme, že se od dětí lišíme, jak barvou naší kůže, tak tím, že nemáme moc peněz. Očekávali jsme, že si najdeme přátelé, stejně tak jako jsme si je našli v Alexander Bay. Bylo to jiné. Místo toho, aby se nás děti zeptaly, odkud pocházíme, hanlivě po nás pokřikovaly. Některé děti z nás dokonce měly strach." Všimla jsem si, že všichni pozorně poslouchali.

"Pokaždé, když jsme se s bráškou vraceli ze školy, říkal mi, ať si z toho nic nedělám, že to časem ustane a nebudou si nás všímat. Neměl pravdu. Časem to jen všechno narůstalo. Nejprve si z nás dělali srandu. Z toho, jak se oblékáme, jak mluvíme, jak vypadáme. Poté nám začali ubližovat. Můj bráška se jim vždy uměl nějakým způsobem ubránit. Já to však měla těžší. Několikrát jsem domů přišla otlučená a mým rodičům jsem tvrdila, že jsem zakopla a spadla. Celé tři roky jsem jim říkala, jak je ta škola skvělá, protože už tak jsem jako malá tušila, že mají hodně svých problémů. A já bych jen přidělávala další. Nebylo to správné."

"Ve čtvrté třídě jsem našla něco, co mě ochránilo před mými zlými sny a terorem ve škole. Bylo to kreslení. Nevzdávala jsem to. A pokaždé, když jsem se slzami v očích došla ze školy domů. Hodila jsem s taškou o zem, sedla si k psacímu stolu a začala malovat na papír. V té době si můj brácha našel spoustu přátel. Byl sportovně nadaný a jeho úspěchy ho udělaly oblíbeným. On brouzdal se svými novými přáteli po městě a já si kreslila do svého skicáku pozitivní věci, které mě za ten den potkaly. Třeba to, že svítilo sluníčko nebo, že se na mě jedna milá paní usmála. Jednoho dne jsem si našla bílého kamaráda, jmenoval se Justin. Justin byl stejně jako já neoblíbený, i přestože byl vtipný, milý a talentovaný. Jeho umění spočívalo v tom, že uměl skvěle tančit."

Všechny mé povídání zaujalo a chtěli vědět pokračování.

"Vyrůstali jsme jeden po boku druhého. Dělali jsme spolu projekty do školy, pitvali žábu a vyráželi jsme společně za poznáním do přírody. Postupem času se Justinovi taneční hodiny oplatily a nabral trochu svalové hmoty. Byl pohledný. Zatímco Justin byl idolem všech dívek, dal se dohromady se mnou. Nebyla jsem tolik pohledná a neměla vysoké sebevědomí jako ostatní dívky, ale rozuměla jsem mu, jako nikdo jiný. A já si našla v kreslení novou zálibu - oblečení."

"Po základní škole se naše cesta rozdělila na dvě. On šel na školu s tanečním zaměřením a mě vzali na stipendium na školu uměleckou. Své vlasy, které jsem nosila spletené do copu, jsem začala nosit rozpuštěné. Své jednolité oblečení, jsem obměnila za módní kousky, které jsem něčím vlastním obohatila. Po škole jsme se střetávali v parku pod jednou rozkvetlou jabloní. Během studia na střední škole jsem pracovala v kavárně, Justin pomáhal svému tátovi ve firmě a všechny peníze jsme si šetřili na společné bydlení. Podařilo se nám to. Po vystudování střední školy, jsme si našli bydlení v Chicagu a opustili své rodiny."

"Byl to poměrně malý byt. Ale nám stačil. On studoval vysokou školu taneční a já své malířské schopnosti věnovala do mého nového oboru designérství. Každý den jsme se společně střetávali v našem malém bytu. Byli jsme spokojení. I přestože jsme se občas nepohodli, pokaždé jsme se vrátili jeden k druhému, on mě políbil na čelo a všechno bylo přesně tak, jak jsem si jako malá holka vysnila. A chcete vědět, jak si žiju nyní?"

Rozhlédla jsem se po třídě. A všichni s napětím registrovali každé slovo, které jsem vypustila se svých úst. Alisha vykřikla "Ano!" Usmála jsem se na ní, můj úsměv s radostí opětovala. A já se odhodlala pokračovat.

"I přes všechny nesnáze a pláč v mém dětství, jsem dospěla v krásnou mladou ženu. Občas spadnete na dno, tak jako já. Ale z úplného dna, už se nedá směřovat nikam jinam než jen na vrchol. Pokud váš život bude čestný a vy si nebudete sami sobě nic nalhávat, budete úspěšní. Pokud budete ostatním přát neštěstí, jediný na kom se neštěstí podepíše, budete vy sami a stanete se neúspěšnými. Zatímco já žiji na Manhattanu, vlastním hned několik úspěšných kolekcí oblečení a galerie se pyšní mými obrazy. Ti, kteří mi nepřáli, dnes pracují v autoservisu v Glenwoodu. Ze své práce, která mě naplňuje, se vracím do svého velkého střešního bytu s výhledem na New York a ke svému manželi - Justinovi. Justin pracuje jako učitel v jedné z neúspěšnějších tanečních škol v NY. A má rodina? Můj bratr hraje basket za Miami Heat. A moje máma s tátou žijí v krásném domku u pobřeží v Miami, kde je jezdím často navštěvovat. Tak už to vidíte?"

Spousta tváří se na mě se slzami na krajíčku usmála.

"Možná jste sirotci a momentálně zde není rodina, která by si vás vzala pod svá křídla. Ale to nemění nic na tom, jak je každý jeden z vás výjimečný. Jak krásný váš život může být, pokud mu dovolíte, aby krásný byl. Pokud za každým neštěstím, které vás potká, uděláte tlustou čáru. A pokud najdete jednoho člověka, po jehož boku se budete cítit kompletní. Nedovolte, aby se váš život ubíral nenávisti k jiným vrstvám populace, k lidem s jinou barvou kůže. Nedělejte si srandu z lidí, na jejichž místě se jednou můžete ocitnout vy. A přijměte odlišnost jako dar, tvořící člověka originálním, nikoliv bezcenným."

Cítila jsem to. Cítila jsem desítky dětských pocitů, jak celý pokoj s oranžovou tapetou po stěnách zaplnila naděje. A jak právě ta nejslabší část mé osobnosti dokáže být tou nejsilnější. Nedovolte, aby vás zničil někdo, kdo vám není rovný. Protože jednou, až se po všem tom zmatku a utrpení ohlédnete zpátky, jediné, co uvidíte, bude ta malá holka, která postupem času odpustila a zapomněla. Jen, aby se mohla pohnout z místa.

 

9 people judged this article.

Comments

1 Jass | Web | 1. june 2013 at 16:39 | React

Týmto článkom si predomňa postavila jednu z najťažších úloh. Rada vyjadrujem svoje pocity, ale vypísať sa z emócií, ktoré ma zaplavili po prečítaní tohto, to bude nemožné.

Rozplakala som sa. Myslím, že už raz alebo dva krát sa ti podarilo ma rozplakať, ale teraz... Fúha. Už päť minút to mám prečítané, čakám, či sa mi ukľudní ten plač a on nie a nie. Veľmi si ma dojala.

Už keď som si prečítala prvý odsek, bola som si istá, že to bude niečo úžasné, veď je to od teba. Ale niečo... Takéto som nečakala. Nielen že si napísala dojímavý príbeh plný nádeje, ty si do toho vložila emócie, vložila si do toho kus seba a veľa svojho talentu, takže ho zase musíš dať na nabíjačku. ;)

Hneď ako som si prečítala poprvý krát to slovo "Justin", ani ti nebudem hovoriť, aký Justin ma napadol. Emmin príbeh je krásny a dúfam že aj ja si nájdem takého princa na bielom koni. :) A bolo krásne, ako si už v detstve našli svoju životnú lásku.

Len, priznám sa, nechápem ten obrázok dolu. Trošku mi nesedí. Máš nádherný design a... Ja neviem, stále sa necítim spokojná s mojim hodnotením tvojho článku. Viem, že je to to najlepšie, čo som od teba čítala, neviem prečo to na mňa tak zapôsobilo. Každopádne, keby som mala ohodnotiť tvoju prácu, musela by som pozmeniť pravidlá, a plný počet by bol JEDNOROŽCOVSKÝCH 10 a nie obyčajných 10. Nikomu inému by som nedala jednorožcovských desať, len tebe. Unicorn, zase raz si preukázala krucinálveľký talent. Myslím, že keď budeš písať tú knihu, nemala by si ju písať vo forme jedného dlhého príbehu, ale viacero takýchto menších príbehov s ponaučením. Také knihy sa dobre predávajú a sú aj trošku lepšie, lebo keď celý čas čítaš jeden príbeh, neoceníš spisovateľa tak, ako keď prečítaš viac príbehov.

ROH DOLU! A zaslúžene.

2 Jass | Web | 1. june 2013 at 16:40 | React

P.S.: Dala som ti päť hviezdičiek v hodnotení. Ale jednorožcovských päť. ;)

3 Jass | Web | 1. june 2013 at 17:53 | React

Možno sú šťastní, že majú mňa, ale navzájom... Sa moc radi.. Ehm. Nemajú. Stále to ťažko znášam, aj keď to je desať rokov, občas aj kvôli tomu plačem.

Vieš čo je veľký paradox? Ako áno, je to tak už celé roky a všetci to dávno vedia, ale tí najtalentovanejší nemajú ani potuchy o tom, koľko talentu majú. Samozrejme, hovorím o tebe. Pracuješ so slovami tak úžasne, ostatným by sa o tom ani nesnívalo! Teším sa na tú knihu, jedného dňa.. :D

Je mi jasné že Selena, Justin aj One Direction majú často upravený hlas a niekedy si ani neskladajú sami pesničky a ich pesničky sú drinou aj mnohých iných ľudí, ale ja už som si zvykla na tú popovú, upravenú muziku. :)

Je to omnohooo lepšie. :D Zlatá tá černoška.

Ja chodím druhý rok na hudobnú výchovu, ale nejde o to, ako poznáš noty... Ide o to, aký dojem na teba tie songy zanechajú. :)

4 N. | Web | 1. june 2013 at 19:47 | React

Wow. Nevím, jestli dokážu napsat, jak moc se mi to líbilo. Ty máš tak skvělej dar, že dokážeš napsat něco tak úžasnýho, co všem vždycky vykouzlí úsměv. Teď to ale spíš vykouzlilo slzy. Opravdu jsi mě dojala.
Teď je mi celkem líto, že jsem to přečetla tak rychle...Opravdu, nádherně jsi to napsala, asi nebudu jediná, kdo ti bude psát, že se ti to fakt povedlo.
Promiň, že se takhle opakuju, ale mně se to tak šíleně líbilo, chci ti to nějak říct, ale nedokážu všechno tak krásně popsat slovy jako ty:)

5 dajta | Web | 1. june 2013 at 20:04 | React

neuvěřitelné. jak moc mě tenhle příběh zasáhl. Doufám, že si ho budu pamatovat do konce života, protože to co mi tenhle příběh dal je fakt něco neskutečného. jak dokážeš něco takového napsat. umíš z pocitů jako pravda, soucit, láska, hněv, štěstí apod. vytvořit slova a to neumí jen tak někdo, dokážeš lidem přesně vyjádřit a vysvětlit na co myslíš a jak to cítíš a za to máš můj velký obdiv. važ si tohoto daru, protože jen málo lidé jím bylo obdařeno, a ty jsi výjmečný člověk. :))

6 Licorne | Email | Web | 1. june 2013 at 20:07 | React

Počuvaj ty ihned napišeš knihu, aby som sa mohla chváliť v škole, že poznám autorku tej knihy a že som s ňou mala tu česť vymeniť si komentáre :DD Dievča si môj vzor. Ano sme jednorožci spolu. Priznám sa, že som si to všimla až teraz :D Ani som neregistrovala to, že Unicorn znamená jednorožec :D Ehm....ja som teda rodený madar :D

Tvoj blog je jedno veľké slnko, ktoré obklopuje ostatné blogerky. Uplne ťa žbožňujéém :D Mám veľmi rada tvoje články a teba samotnú. Si osoba, ktorú stojí za to poznať aj osobne a pre mňa by to bola až česť. Jedného dňa sa objavíš v učebniciach dejepisu ! :D A možno aj literatúry. Aj by ma viac bavilo učiť sa v škole o ľudoch ako si ty jak o nejakých chlpatých chlapoch, ktorý za to nestoja. :D

Na tvojom druhom blogu som videla veľa fotiek s tebou. Veľmi pekné slečna z teba je :)) Robíš mi radosť.

Článok ma dojal až k slzám a musím sa priznať, že ked čítam tvoje články (čo je zvčajne v škole na matike) smejem sa pri nich, plačem, usmievam ale aj mračím. Píšeš tak krásne akoby to písala spisovateľka, ktorá z toho školu vyštudovala :**

Unicorn, anjelik žijeme pre teba a ty to vieš :) A ako písala Jass "Zlatá ta černoška :D"
Hej a ešte som ti zabudla dizajn pochváliť :) Uplne iná zmena a je radosť tu chodiť. :) krásne také jemné a nevinné farby :) Celá ty :) Krehká a dokonalá osôbka.

7 Jass | Web | 1. june 2013 at 20:10 | React

Ten s tým paradoxom? Veď to je pravda. :D

A čo sa týka toho zvyšku... Jedno veľké ďakujem. :) To ty si skvelá! :*

8 Jani :* | Web | 1. june 2013 at 20:12 | React

jestli ty někdy vydáš knížku, dej mi vědět. Protože si ji přečtu s radostí a nadšením. Jako málo který článek, jako málo která knížka mě dokáže vtáhnout do děje. Ty jsi výjimka, ty voje články mě vždy do děje vtáhnou, těším se na každé následující slovo.. Prostě jsou skvělé a pravdivé. Vždy se vyklube nějaké ponaučení.. :) čtu je strašně ráda :)

9 Jani :* | Web | 1. june 2013 at 20:52 | React

no tak to je jasné :) jo o máš pravdu bože ty mě znáš kámoš tak 5 let asi nebo kolik :D možná i víc .. :) nevěřím, že ten čas tak rychle utíká.. to je hrůza.. :/ :)
no a co ty nejdeš v pátek a sobotu je ve valu gril na stadionu :)

10 Jass | Web | 1. june 2013 at 20:54 | React

och.. mám začo ... a keď ja si zaslúžim veľa, ty ešte viac, sis. #Roh #dolu

11 A. | Web | 1. june 2013 at 22:03 | React

Nedovolte, aby vás zničil někdo, kdo vám není rovný.  
)) hvězdičkuju!!
bobužel se nedá napsat jak jsi to napsala. jedním slovem. úžasně).

12 Haň. | Web | 1. june 2013 at 23:29 | React

já začnu tím článkem, protože odpověď na ten předlouhý komentář bude opět dlouhá.

kdybych byla sobec, napsala bych ti tady, jak jsem ráda, že jsi v LA nesoutěžila, protože bych neskončila první, společně s Claire. ale já nejsem, nezáleží mi na výhře, i když ten diplom miluju a věřím, že i tobě s Jass udělala radost ta moje reakce.

každopádně, pocity z tohohle článku jsou téměř nepopsatelné. samo sebou, že se to tady pokusím vyjádřit, ale nemyslím si, že by pouhá slova stačila na to, abych vyjádřila všechno to, co mě při čtení toho příběhu napadalo, co jsem cítila.

je to nádherné, ten příběh, to, jak jsi dokázala vymyslet celý její život. což mě přivedlo k myšlence, že bych si přála, aby mi bylo jasné, co chci jednou dělat. ale to je vedlejší.

není to novinka, že jsem ohromená každým tvým článkem, na come-true jsi více sama sebou, tam tě prostě mám ráda jako moji skvělou kamarádku, ale tady, jakoby ses opravdu měnila v toho slavného jednorožce, jakoby jsi byla jiná osobnost. a ty jsi se tomu smála, když tě tak mám v oblíbených.

to, co vyjadřuješ příběhem, je neuvěřitelné. ti, kdo si musí prožít horší věci, jsou silnější, a také se dostanou dál, protože jsou zvyklí tvrdě pracovat. ne, opravdu to nedokážu vyjádřit tak jednoduše, ale takhle to bylo první, co mě napadlo.

docela mě pobavilo, že jak ta černoška říkala, že je nezahltí daty a odbornými výrazy, a pak hned „emigrovala“ [no co, pro mě to je cizí a moc odborný výraz], a spoustu dat, kdy se narodila, kdy se přestěhovali. ale to je jen takový detail, vážně se mi to moc líbilo a krásně se to četlo. říká ti to hodně lidí, a možná už sis na to trochu zvykla, ale vážně máš talent.

a teď komentář, za který bych ti zároveň chtěla moc a moc poděkovat, opravdu si moc vážím toho, že jsi ho napsala i napodruhé. já vím, jak se vždycky naštvu, a pak toho napíšu míň, když se mi nějaký komentář smaže, proto o to víc oceňuji, že jsi ho napsala znovu. dokázala bych ti děkovat strašně dlouho, protože mi ten komentář nehorázně zvedl náladu.

sice jsem ti „komentovala“ ten komentář [ach bože, nesnáším opakování slov.] při čtení, ale pořád tu bude něco, co ti k tomu budu schopná říct, takže se jde na to.

nedávno Hani z bevintage psala o hranici mezi překvapením a zklamáním, já o tom hodně přemýšlela, jak jsi říkala, že nemáš ráda překvapení, tak jestli ho mám ráda i já. každopádně doufám, že ty články překvapují v dobrém.

ve skutečnosti bohužel nevím, zda by se něco takového stalo, protože lidí jako je ta holka [pojďme se tvářit, že je skutečná!] už opravdu moc není, každopádně i mě samotné se líbí to, že vlastně mu pomohla maličkostí a nemohla tušit, jak moc mu to změní život.

pokud by mohl můj obdiv k tobě ještě vzrůst, bylo by to teď. nejenže jsi tak hodná, že se snažíš tu zrcadlovku někomu vrátit, ale i dost vynalézavá, abys to zvládla. někteří lidé to zkrátka nedokážou ocenit, ale hlavní je ten pocit v tobě, že jsi udělala něco dobrého.

hodně ocením, když mi to řekne kdokoliv, ale když mi to řekneš ty. přesně, znám tě mláticí do stolu a ty mě znáš v záchvatech kašle nebo nadšení. a to na nás dvou mám ráda, už se prostě známe trochu víc. a já jsem strašně moc ráda, že jsi to nevzdala. další věc, co na tobě oceňuji. [oceňuji, vidíš to?!]
víš, tuhle myšlenku jsem si už říkala mnohokrát, když jsem byla nemocná, ale předtím. teď můžu trávit víc času na blogu, víc času skypování s tebou nebo třeba kopírováním tvých článků. a upřímně, velkou roli tam hraje i ta aktuální situace s mýma kamarádkami, netěším se až je uvidím a ani mi nijak nechybí.

děkuju. někdy mám pocit, že to není jen fyzická nemoc, ale že je něco i se mnou, co se týče psychické stránky. ale nevím, prostě to nedokážu určit.

o té hudbě jsme se bavili, já k tomu jen můžu dodat, že vím, že si jednou najdu hudbu, která bude definovat toho, kdo jsem. co se mi bude líbit a nebudu se za to muset stydět, nebo tak. a víš, že ty mi s tím už teď pomáháš? takže od tebe chci tvůj playlist, jasné?

já už mám někdy dojem, že mi tvůj hlas vyloženě chybí, to snad ani není zdravý. každopádně je fajn vědět, že bys dokázala můj ‚jemný hlásek‘ poslouchat dny bez újmy na zdraví. a ten další odstaveček? to jak jsem krásná a jedinečná? tak úžasně se to čte. děkuju moc, i když tomu třeba zítra ráno, až se vzbudím s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima věřit nebudu, na dnešní večer jsem tomu uvěřila. děkuju.

víš co, jdu se ti plně věnovat a končím, vím, že se délkou ani obsahem tomu tvému komentáři nevyrovnám. ((:

ještě jednou děkuju. víš, třeba mi neodpovídáš na každý komentář, ale ten, co jsi mi tak pracně napsala, mi to bohatě vynahradil. :3

s láskou, Haň.

13 Lee. | Web | 2. june 2013 at 10:19 | React

Po dlouhé době jsem tu, na stayweird a chci napsat jeden dlouhý komentář.

Dlouho jsem tu nebyla, snad jsem tu už ani nechtěla být. Pak jsem si ale vzpomněla na pár z vás, na ty nejlepší blogové lidi. Ano, já vím, že bych se měla stydět, že tu vždycky chvilku jsem, pak na dlouhou dobu odejdu, a snažím se to odčinit jen jednou malou omluvou. Mrzí mě to, že jsem tu nebyla. Nechci to už ale řešit, už tak jsem tě s tím otravovala na fb až moc dlouho.

Přejdu tedy k tomuhle článku. Na začátek jsem byla jen zvědavá, protože název článku byl podivný, zajímavý. Pak jsem jen chtěla vědět, co je to za písničku, že bych si ji třeba mohla pustit. Pustila jsem si píšničku ale po 5vteřinách, ještě než se vůbec aspoň trochu rozjela jsem ji stopla. Věděla jsem, že k té písničce si musím tenhle článek přečíst. Ta písnička pro mě byla neznámá, stejně jako tenhle článek. A já věděla, že pokud si ho teď, zároveň s touhle písničkou nepřečtu, budu jednou litovat. A teď po přečtení můžu říct, že jsem měla pravdu, a to já moc často nemívám. Protože ten článek mi dal mnoho. Vzala jsem si z něho neuvěřitelně moc, tak jako z každého tvého článku, a po přečtení se cítím nějak jinak. Jakobych soucítila nejen s Emmou, která měla tak těžký život, ale se všema, nejenom černochama, kteří to mají stokrát těžší než mi. A pak si vzpomenu na rozmazlené, malé děcka, žijící třeba jen tady u nás, a je mi špatně. Jak si oni myslí, že mají těžký život, když na Vánoce nedostanou co chtějí. Život je opravdu nespravedlivý. A proto je to život.

Tím článkem musím říci, že jsi mě rozbrečela. Už při prvním odstavci, a podíváním se na obrázek pod textem jsem měla tušení, o čem to bude. Ale jakmile se Emma pořádně rozpovídala, o svém životě, o tom, jak moc měla těžké období základní školy začaly mi slzy téct po tvářích. Ano, věděla jsem, že to někde takhle chodí, ale až po tomhle článku jsem si to opravdu dokázala představit. A věř nebo ne, Niky, napsáním jednoho , ačkoliv naprosto úžasného článku jsi pomohla jedné mladé holce, rozhodnout se, co by chtěla vědět. Nikdy jsem nevěděla, co chci dělat. Ani ve škole, ani předmět budoucích povolání, nikde jsem něvěděla, co bych jednou chtěla dělat. A že jsem nad tím přemýšlela už opravdu dlouho, a hodně. Až po přečtení článku na stayweird vím, že jednou chci pomáhat právě takovým dětem. Protože ačkoliv má pomoc nebude možná tak velká, pomyšlení, že aspoň trochu pomůžu dětem, kteří to nemají vůbec lehké, a kteří si zaslouží žít mnohem lépe, je naprosto úžasné. Oni si totiž zaslouží pomoc. Pomoc, aby žili aspoň trochu lépe. Děkuji, nejenom za to, že už díky tobě , v 15 minutách vím, co chci v životě dělat.

Čím dál jsem četla, tím ví jsem byla překvapená. Víš, že já miluji tvé dlouhé články a zjišťuji, že čím víc jich od tebe čtu, tím víc si přeji, aby byly ještě delší. Jednou by sis měla všechny články ze stayweird nechat sepsat do knihy. Když nad tím tak přemýšlím, pokud to neuděláš ty, tak já někdy určitě. Takové články si zaslouží být všechny pohromadě, nejenom v blogovém podání. A pokud by ti to s tou knížkou někdy vyšlo, vsaď se, že budu první, kdo nasedne na autobus a pojede si pro ni do nejbližšího knihkupectví. I kdybych si pro ni měla jet přes půlku republiky.

Když jsem byla asi v půlce článku, napadlo mě, že by sis měla tenhle článek nechat patentovat. Tenhle článek by si mělo přečíst hodně lidí, obvlášť ve věku 13-19 let. Myslím, že by se nad tím aspoň trochu zamysleli, protože já věřím, že i to byl tvůj účel, zamyslet se nad tím, ne? Měla jsem to "štěstí" že jsem už viděla pár takových posměšků, vůči lidem s jinou barvou kůže. Je to hnusné, a nejradši bych těm lidem dala pár facek. Já vím, že možná pár lidí odradí číst si jej, kvůli jeho délce, ale opravdoví čtenáři stayweird si ho musí přečíst, skoro povinně. Protože to opravdu stojí za to, investovat trochu času, do tohoto článku. Vyplatí se to, opravdu.

Na konci jsem byla opravdu smutná. Rozesmutněl mě samotný článek, protože jak už jsem psala, je to opravdu kruté. Krutá realita. A pak taky, když jsem si uvědomila, že to už končí. Že končí ten článek. S každým tvým článkem mám pocit, jako bych byla ve středu toho děje, příběhu. Ale tady to bylo ještě silnější. V hlavě jsem viděla Emmu, Justina, ty dychtivé pohledy dětí, Emmu, jak ve svém malém pokojíčku kreslí. Možná víš, jak moc ráda čtu knížky, za svůj život jsem jich přečetla už opravdu velké množství. A pokaždé, když dočítám knížku, je ve mě ten stejný smutek. Fakt, kdybys někdy napsala knížku na tohle téma, ozvi se mi. Opravdu hodně ráda, bych si ji přečetla. <3

Nemám už k tomuhle článku asi už ani co napsat, prostě je perfektní, a hodně jsem si z něho vzala. Opravdu hodně. Uvědomila jsem si, že jsme si k sobě všichni rovni, a nějaká barva kůže je úplně fuk. Že se nesmíme nikdy vzdávat, a bojovat dál. A že i když jsme opravdu na dně, vždycky můžeme být během pár minut zase na vrcholu. Děkuji, že sis udělala čas, a napsalas tenhle článek. A Já jsem fakt ráda, že jsem si udělala čas přečíst si jej, a napsat ti tenhle komentář.

Jestli ještě můžu , chtěla bych ti, ačkoliv až teď odpovědět na článek u mě na blogu.

Ano, každý jsme nějací, a já vím, že bychom neměli soudit podle vzhledu, ale nemůžu si pomoct, někdy to prostě opravdu nejde. Ovšem čím jsem starší, tím víc se to snažím potlačovat. Jo, s tím souhlasím.

Ano, máš to kolikrát třeba na fb. Lidé lajkují fotky, prostě jen tak, čistě z kamarádství, i když se jim opravdu fotka nelíbí. Nebo aby se jen zavděčili. To s tím malování JE pravda. Bohužel, v dnešní době je skoro všechno jen o kráse, a bez nějakého make-upu by se už řada lidí ani neobešla.

Kam & Nik jako geniální kombinace. Mám pocit, že spíše bývala. A můžu za to zase já. Když jsem odešla, a nepsala jsem ti žádné komentáře, mám pocit, jako bys na mě tak nějak zapomněla, ale neberu to jako ve zlém, to vůbec. Doufám, že teď bude všechno, jako bývalo. (:  Protože tě mám fakt ráda a jenom pomyšlení, že bys tu na blogu nebyla je děsné. Jsem ale ráda, že mám tvou úctu, to je fakt něco, co opravdu potěší, a věř mi nebo ne , s tím, co jsi mi napsala budu chodit ještě dlouho. Budu to mít uložené v srdíčku ještě opravdu dlouho. Tak dlouho, dokud tu budeš ty, a ještě déle!. Možná že budu mít v nějakých 35letech hodně starostí, ale věř mi, že čas na to, abych zavzpomínala, a zamyslela se zase nad tou úchvatnou holkou, která měla talent nejen nádherné psát, ale taky pomoct každému, kdo byl nablízku budu mít vždycky. A až se mě jednou budou vnoučata ptát, jestli jsem měla někoho, s kým jsem se nikdy neviděla, ale i tak jsem ho měla opravdu hodně ráda, pyšně jim oznámím, že jsem měla čest, z jednou takovou úžasnou holkou se znát. Z jedinečnou a jednorožčí Unicorn. ♥

Ano, já vím, že ani ty nejsi nonstop v dobré náladě, ale jak jsi napsala, můj obrázek na tebe je opravdu pozitivní. Vždycky když si na tebe vzpomenu, vidím tu usmívající se dívku, s veselými jiskřičkami v očích. Vidím Unicorn.

To, že o mě napíšeš, že jsem skvělá, mě potěší opravdu. Hodně moc. Ano, nevím, jaký je vlastně můj dar, ale jestli si myslíš, že můj dar je někomu pomoct, ukázat mu správnou cestu a povzbudit ho, tak je to to nejlepší, co jsem si mohla přát. Ano, měj samu sebe ráda. Zasloužíš si to, aby ses měla nejen ráda sama, ale aby tě měli rádi i všichni kolem. Drž se.)

Ty, nejsi nic? Naopak, ti jsi všechno. Nejenom moje všechno. Vzdálené sestry, to by se mi líbilo. Jak moc bych si přála, abys byla moje sestra. Ovšem né každé přáni je splnitelné, takže můžu dál jen snít. Proto jsem ráda, že jednou někdo vymyslel blog, a já tě mohla potkat alespoň takhle. Aww. ♥ Měli jsem společný začátek, a já doufám, že nebudeme mít spolčený konec. Nechci, abychom totiž měli nějaký konec. Budeme tu, na blogu navždy. Kam & Nik, forever <3

Ani nevíš, jak já miluji ty dlouhé komentáře od tebe. Vždycky, když nějaký najdu u sebe na blogu, nechci si ho číst. Chci si ho pošetřit, alae nevydržm to, am usím si ho přečíst. A pak ho čtu každou hodinu jako blázen, a usmívám se, jako kdybych dostala růžového sloníka. Nee, já nedostanu sloníka. Já mám vždycky pocit, jako bych dostala barevného, veselého jednorožce. Dostanu tebe. Aa, jak já si přeji, abys byla na blízku a já dostala unicorn hug. :3. Další takové moje velké přání, které se ale asi v nejbližší době nesplní.

Moc děkuji , za pochvalu mého článku, od tebe, to opravdu potěší. Vzala jsem si z tvého názoru a rad hodně, a věř mi, opravdu to všechno fungovalo. Jsem ráda, když se tu najde někdo, kdo mi opravdu takhle pomůže.

Tím, že jsi napsala, že jsem já napsala geniální článek jsi mě povzbudila opravdu hodně moc. Ani nevíš jak. Jsem zvyklá , že já píši tobě, že ty píšeš geniální články, protože tak to je. Každý tvůj článek je geniální, perfektní a bůhví co ještě, ale že to ty napíšeš mě, to je pro mě.. ani to nejde popsat.

Děkuji. Za všechno. Ano, tenhle komentář je opravdu dlouhý, ale já ho musela napsat. Doufám, že jsem se tímhle aspoň trochu omluvila za to, jak dlouho jsem tu opět nebyla. Mrzí mě to, už jenom kvůli tobě. Já vím, že to snad ani jedním promiň nespravím, ale stejně. Promiň, Niky. <3 Chybělas mi. Doufám, že mi to všechno odpustíš, a bude to jako před nějakým tím měsícem. Jediné přání, co teď mám.

14 mine-version | Web | 2. june 2013 at 12:21 | React

Awww. Ten příběh je neskutečný. Všechno tady je úžasný. Tvoje psaní je prostě nepopsatelné. Ten styl, kterým píšeš je..no prostě neskutečný. Články jsou vždy odlišné a každý je tak nějak něčím jiný. Fakt úžasný (y) :3

15 Đenny | Web | 2. june 2013 at 14:41 | React

Tyjo:O Máš úžasný talent na tohle.! Dokážeš napsat uplně dokonalý článek. Vždycky jen koukám s otevřenou pusou, a směju se do monitoru :) Miluju čtení tvých článků :3 je to jedna z mých zálib :')

16 Hani | bevintage.blog.cz | Web | 2. june 2013 at 17:31 | React

Tak jsem se na ten dlouhý článek těšila! Informovala jsi o tom na druhém blogu a já se vážně těšila. Stálo to za to!
Je to zajímavé.. ostatně, jako vždy. Popsala jsi ji jako zajímavou osobnost. I já bych se do jejího vyprávění zaposlouchala, protože bych to prostě chtěla slyšet z něčích úst, ta slova, co jsi napsala. Zaujalo mne, že jeli do Ameriky kvůli finanční nouzi.. protože i ta cesta asi nebyla zadarmo, ale nebudu hledat chyby. Příběh je dokonalý, jen mne mrzí, že je smyšlený... :)

17 Claire Drayen. | Web | 4. june 2013 at 21:31 | React

Oh, no, vyrazila jsi mi dech, nešlo to nezhltnout. Opět jsi celé to téma pojala originálně, je to... já nevím je to vážně úžasný. Dokážeš totálně vtáhnout do děje, dokážeš cokoliv, jak se zdá. Dojalo mě to, je to něco, co by mě napadlo, ale nikdy bych to nedokázala takhle zpracovat.
Víš, já si u takových příběhů nebo v knížkách vždycky oblíbím třeba jednu větu, která mě zaujme a pak mi nejde z hlavy, může to být i drobnost. Tady u tohohle to byla věta, kde bylo napsáno, že pokud jsme u dna, není jiná cesta než vzhůru. Dokonalé.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.