Fotbalista nebo pianista?

15. june 2013 at 13:00 | Unicorn.

Lidé říkají, že pocity dokážou vyjádřit slova nebo činy. Já dával pocity najevo skrze jednotlivé noty poskládané za sebou. Dokázal jsem hodiny sedět u starobylého piána, které jsem zdědil po mámě. Většina kluků mého věku tráví volný čas se svými děvčaty, anebo hrají kopanou, teda fotbal. A já nebyl výjimkou.

Povím vám, jak jsem se ocitl mezi dvěma světy.

"Ty to dáš Joshi! Zaber! Zaber! Dělej, makej." horlivě mě povzbuzoval táta.

Běžel jsem, jak nejrychleji mi mé tělo dovolilo. Výhra pro mě neznamenala jen úspěch, ale i naději, že v tátových očích vyniknu.

"To je můj syn!" zakřičel a rozhlédl se po stadiónu. Tušil jsem, že za normálních okolností by se tím nechlubil. Toužil po úspěchu, a když ho nedokázal získat sám, očekával ho, tedy spíš vyžadoval ho ode mě.

Vzpažil jsem své paže k nebi. Dokázal jsem to. Radoval jsem se, a i když jen na chvíli, byl jsem na sebe hrdý. Bylo to… Jak je to slovo?

"Nečtu ti myšlenky."

Efemérní. Jo, to je ono. Bylo to efemérní. Spoluhráči se ke mně seběhli a zahrnovali mě tím vřelým pocitem, že právě já jsem našemu týmu přinesl výhru.


Po zápasu jsem se osprchoval a vyrazil domů. Jako každý den jsem povečeřel se svým tátou. Chuť mě přešla hned, jak začal svůj nový případ pitvat u stolu. Byl právník. Více než spravedlnost ho zajímaly peníze. Více než mé potřeby ho zajímaly mé úspěchy.

Odešel jsem do pokoje. Celá jedna strana byla polepená texty písní, které jsem sám složil a fotografiemi. Texty popisovaly, jak jsem se v ten moment na fotografii cítil. Popisovaly mé pocity. Na druhé straně byly plakáty mých oblíbených fotbalových týmů. Nějaké fotografie obnažených dívek. Můj pokoj mi připomínal mě samotného. Jedna strana byla taková, jakou ostatní vyžadovali. Druhá taková, jaký jsem doopravdy byl.

Sedl jsem si k počítači. Najel jsem na facebook. Měl jsem hned několik upozornění a zpráv ohledně mého výkonu. Lidi mě podporovali, chválili. Cítil bych se skvěle. Ale jak bych mohl? Byl to jeden bezvýznamný gól. Nezachránil jsem nikomu život, ani nebojoval za záchranu světa. Nechal jsem si facebook zapnutý, aby to působilo, že na něm jako každý trávím čas. A když mi někdo napsal, neodepisoval jsem. Možná proto, abych působil jako někdo, kdo je zaneprázdněný tuctem jiných konverzací.

Posadil jsem se k piánu a nechal ve svém pokoji vyniknout jeden tón. Strhl jsem ze své stěny jeden z textů, položil ho před sebe a začal ho hrát. Chtěl jsem si připomenout ty okamžiky se svou mámou. Umřela, když mi bylo patnáct. Někteří lidé litují, aby projevili svou lidskost, kterou stejně nemají. A tváří se, jako by mi mou mámu mohla jejich lítost vrátit zpátky.

Když nadobro odešla z mého života a každodenního dění, můj svět se dočista zbláznil. Táta se stal workoholikem. Tahal si svou práci domů, stejně jako si každý den na truc přitáhl domů jednu ze svých o čtvrt století mladších spolupracovnic. Když jsem je ráno potkal v kuchyni, čekaly nějakou reakci a možná i noc se mnou namísto mého táty. Výraz v mém obličeji, však značil, že jsem na takovéto situace zvyklý, a že nejsou, tak výjimečné, jak jim můj otec vyprávěl.

Neměl jsem mu to za zlé, každý se svým smutkem vypořádává jiným způsobem. Už dříve jsem hrál na piáno, ale po její smrti jsem na něm trávil snad všechny noci. Nad ránem jsem se probouzel s hlavou v notách. A i přestože jsem strávil všechen čas skládáním písní a hraním na piáno, vždy jsem si našel čas na to, být někým…silnějším a vzdorovitějším.

Vracel jsem se z tréninku domů. Na sloupu podél chodníku byl nalepený plakát na konkurz do hudební školy. Strhl jsem ho a vložil jsem ho do své tašky.

Dorazil jsem domů. Příšerně unavený, chystal jsem se povečeřet se svým tátou, ale neustále jsem přemýšlel, nemohl jsem si tam sednout a dělat, že mě nic netrápí. Řekl jsem mu, že jsem utahaný a nemám hlad. Lehl jsem si na svou postel s plakátem v ruce a přemýšlel.

"Co sis myslel? Že ze sebe uděláš někoho, kým nejsi a jednou až se ti zachce, tak jen přepneš na toho, kým opravdu jsi? Když už to ani nevíš?"

Na mém příběhu je to ta část, kdy se hlavní hrdina cítí osamělý a nenachází žádné odpovědi.

Za ty léta, co jsem byl úspěšným atletem školy a můj táta začal na internetu sledovat i vysoké školy s atletickým zaměřením na místo porna, jsem ztrácel to, čeho jsem si na sobě cenil. Tak moc jsem se ponořil do budování svého nezničitelného charakteru, že jsem ze svého života vytlačil všechny mé tehdejší priority a plány.

Teď tu sedím před kamerou, hledím do objektivu, všechno režíruje Tommy, můj starý dobrý kamarád.

Vybral jsem si. Právě teď natáčím video o tom, jak jsem se dostal ke hře na piáno. Video, které mi možná ukáže jasnou cestu za mou vysněnou budoucností a možná taky ne.

 

8 people judged this article.

Comments

1 the lizz. | Web | 15. june 2013 at 13:18 | React

Opět skvělé. Perfektní.
Odkud bereš inspiraci na psaní těchto povídek? Pokaždé to je jiné, skvělé a donutí mě to přemýšlet..

2 mine-version | Web | 15. june 2013 at 13:56 | React

To je úžasné!! Je pravda, že je těžké se někdy vyrovnat s nějakou ztrátou ať už člověka blízkého nebo jen domácího mazlíčka. nechápu jak to můžeš takhle vystihnout. Do teď přemýšlím nad tím jestli nejsem náhodou taky jiná doma a jiná venku, mezi společností a ve škole... Úžasné !! :)

3 ♥Lara | Web | 15. june 2013 at 16:52 | React

To je tak dokonale napsané, ale bohužel je to tak smutné. Nedokážu si představit, že bych přišla o mamku nebo o taťku... musí to být rozhodně těžké...

4 anyny | Web | 15. june 2013 at 18:14 | React

znuděně se převaluju z boku na bok a snažím se zahrabat ještě hlouběji pod peřinu aby mi nebyla zima. nudím se a moje myšlenky začínají směřovat k velké nostalgii , kterou nechci zažít.
napadá mě, že si přečtu nějakou povídku Unicorn , s posmutnělým výrazem zišťuji, že jsem už všechny přečetla. čtu další, ty v rubrice ze života. zamiluji se do povídky na pokračování .

myslíš, že by si byla tak hodná a napsala pokračování ?  http://stayweird.blog.cz/1304/title-of-this-article-is-irrelevant-aka-the-second-chapter

ještě si mi neodpověděla :-)

5 Jani :* | Web | 15. june 2013 at 18:21 | React

ty tvoje články jsou takové, jako kdyby se skutečně staly, jako kdyby je někdo prožil a povídal o nich.. :)

6 Licorne | Email | Web | 15. june 2013 at 20:34 | React

Ach ano toto som potrebovala :) Krásny deň. A na koniec ešte krajšie zakončenie.
Uži si to na výlete s rodičmi. Aj ja by som šla. Najlepšie niekam na zámok. To som už dlho neabsolvovala.
Mimochodom článok máš ohviezdičkovaný :)♥ krása,krása,krása...

Bože to je tak krásne. Uplne som sa vžila a predstavovala som si to ako film. Ked tam ten otec kričal po tom synovi aby makal,zabral atd...normálne som počula hlas toho otca.
Prosím ťa napíš knihu :(( Budem ťa s tým otravovať už navždy. Z teba bude spisovateľka.
Ďaľej ťa obdivujem, že je článok napísaný v mužskom rode. Málo-ktoré dievča píše príbeh akože je "ona"-> "on"
Tento príbeh by bol krásny keby bol z filmovaný. Najviac sa mi aj tak páči ta časť kde spomína na mamu. Ako mu zomrela. Je to krásne a zároveň smutné. Milujem tvoje príbehy a tak ako aj ostatné aj tento ma dokázal dojať k slzám :) Ešte raz MILUJEM TO ♥ :) Občas sa pýtam sama seba či si to vôbec písala ty a potom mi dojde, že to si ty takže NO. comment. Nedivím sa. Ved ty vieš, že ja ti takmer v každom komentári píšem o tom, že ty si sa narodila preto aby si písala :3 Ja nemám talent na nič. A ty máš jeden z tých najkrajších :*
Bolo to krásne. Asi si to prečítam ešte raz ♥♥♥

7 Alice | Web | 15. june 2013 at 20:49 | React

zajímavé :)).... akorát se mi to špatně čte jak je to světlým :/

8 Mavis E. Strix | Email | Web | 16. june 2013 at 11:48 | React

Dávam ti plných 5 hviezdičiek, pretože si to tvoje dielo zaslúži. Si úžasná, výnimočná. Tvoje diela sú iné, aké som mala doteraz možnosť na blogoch čítať. Strašne ti držím palce do budúcnosti, chcela by som si od teba prečítať nejakú knihu, pretože tvoje myšlienky nútia človeka trochu sa pozastaviť a zamyslieť sa nad tým, čo skutočne chce a ako sa vlastne chová.

Nemôžem si pomôcť, ale texty v češtine mi naviac prídu omnoho krajšie a pútavejšie, ako v slovenčine. Pritom je to tak podobný jazyk! :)

A - uži si výlet :)

9 Else Michelle..! | Web | 16. june 2013 at 12:21 | React

Jak to děláš, že vždy napíšeš tak úžasný příběh? Všechny příběhy jsou tak.. originální, jedinečné, skvělé. Obdivuji tě (:

10 Marina Del Morconella | 16. june 2013 at 16:37 | React

Dokonalosť sama o sebe ... ale začnem pekne od začiatku :D

Držím ti palčeky naj sa na tom výlete neunudíš na smrť. Snád´ budeš mať net, tvoje články potrebujem k životu :D

Ja ani neviem čo na toto povedať. Zasa si to urobila, zasa si ma dohnala k slzám. Toto sa robí slabým povahám, maličkým koťátkam ? Toto ? :( Nebudem ti tu stále dookola vypysovať aká si úžasná aaký veľký talent máš ...
to už sama móc dobre vieš. Poviem ti len toľko, tvoje slová, vety ... skrátka to, čo píšeš dokážu v človeku spustiť vodopád otázok a prameň myšlienok. A to dokáže málo kto. Pravda pravdúca, klobúk dole zlato ... zasa :)

11 Grepomanka (Charlie B. M. Jackson) | Web | 17. june 2013 at 16:01 | React

Super článek ;)
Prostě úžasnžý příběh :)
já prostě nemám slov...

12 Claire Drayen. | Web | 17. june 2013 at 20:52 | React

Nemám slov, obdivuju veškeré tvoje nápady, veškerou tvou originalitu, kterou vkládáš o každého ze svých článků.
Pustila jsem si k tomu i tu písničku, parádně to tam sedlo, všechno jsem to měla před očima. Je fakt, že každý svým způsobem vytlačujeme kousek sebe, to je tím, jak se přizpůsobujeme ostatním. Jenže úplně zbytečně, protože oni se vlastně taky přizpůsobují až nakonec nezbude nikdo originální.
Hrozně moc se mi líbilo to rozdělení jeh pokoje, každý detail, který jsi napsala, je to úžasné. Celé jsem to plně pochopila a myslím, že opět než půjdu dnes spát, budu nad tím přemýšlet a znovu zvažovat veškeré situace, jak jsem se zachovala a podobně. Už delší dobu se snažím projevovat jak chci, bohužel ten nadpis je vážně trefný.

Doufám, že sis víkend užila :)

13 Infinity | Web | 19. june 2013 at 1:34 | React

Je to hodně inspirativní příběh, člověk by se měl rozhodnout jít tou cestou, kterou chce jít on sám a ne se do něčeho nutit. Svým přístupem mi nebyl sympatický toho chlapce otec. Jsem hrozně ráda, že se ten kluk rozhodl jít si za svým snem a neohlížet se na ostatní. :-)

Nádherně jsi to napsala, jako vždycky. :)

14 Natt. | Web | 19. june 2013 at 12:34 | React

Chceš něco říct? Máš dalšího fanouška tvých příběhů ♥ Je to naprosto perfektní!! Neskutečně se mi líbí ten děj a naprosto jsem se do toho vcítila (což u mě není moc časté) Skoro jsem se u toho rozbrečela...

15 rammy_s | Email | Web | 25. june 2013 at 19:24 | React

Když jsem si to četla poprvé, nestihla jsem to okomentovat. Jak proto, že jsem prostě neměla co říct, tak proto, že jsem musela jít spát. Chceš něco vědět? Přečetla jsem si to znovu. A znovu. A pak, pro jistotu, ještě jednou.

Miluju tyhle povídky, tyhle.. tyhle MEGA povídky. Lépe řečeno, povídky od tebe. Za dlouhou dobu, co pátrám po článcích i na jiných blozích, jsem neviděla nic lepšího. Ten nadpis je výstižný, úplně jsem ho nejdřív nechápala, ale teď mi to konečně docvaklo.:D Jsem jedině ráda, že mi v hlavě blikla ta chytřejší část.

Ne, vážně, kde bereš inspiraci? Vím, že nějaká musí být, tak neříkej, že není. Někde jsem si od tebe četla něco ve smyslu "To je jako by nějaký malíř naplácal na plátno pár barev a pak je smíchal dohromady a ty by ses ho zeptal, kde bere inspiraci." Myslím, že to bylo na tvém asku. Ale no ták, tohle přece nemůžeš vymyslet jen tak! Tohle je.. normálně bys z tvých článků a povídek měla udělat knihu. Nee, počkej, já jí udělám!:D Pěkně kecám, akorát bych to udělala neoriginální. Abych řekla pravdu, neumím si v nějaké knize tvoje povídky a články představit, protože jsem na ně zvyklá na počítači, na blogu, ale muselo by to být vážně bestovní.:D

Jinak jsem si četla ten článek "Uvidíme se za tři měsíce". To myslíš vážně? No fakt? Tohle MYSLÍŠ VÁŽNĚ? Děláš si.. p*del? To nesmíš! Ty na tomhle blogu zůstat musíš a hned za týden napsat další článek, jinak si uříznu ruce a vyškrábu oči!

Ehm.. no, nejdřív bych si asi musela uříznout jednu ruku a pak někoho požádat, aby mi uřízl tu druhou a.. ne, úplně první bych si musela vyškrábat oči, ale to bych pak neviděla na to, co si vlastně řežu. To máš jedno. Prostě bych si uřízla hlavu a pak nohy. Obráceně. Ach jo.

Další delší komentář, tak kdyžtak promiň, že jsem se ZASE rozepsala. Tohle byl sakra dlouhej povzdych, co jsem ze sebe vydala!:O No nic. Aby nebyl ještě delší, řeknu ti to narovinu: Ty jsi dokonalá.

16 Benjamin | Web | 17. january 2014 at 14:04 | React

Musím říct, že je tovýborné!
Je to velmi čtivé.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.