Vzpomínky

3. june 2013 at 18:08 | Unicorn.
Měla jsem strašnou chuť napsat něco dlouhého, srdceryvného. Vím, že to není skvěle napsané, najdou se tam chyby, a že polovina si to nepřečte kvůli délce, ale důležitá je pointa tohoto článku. Prosím všechny, kteří neustále litují činů, které udělali, aby si tuto povídku přečetli. Pokud toužíte po odpuštění, musíte se naučit sami odpouštět. Navíc z toho článku vidíte, že všechno špatné, je zároveň pro něco dobré. Vím, že možná nebudete mít stejný názor a můžete mi podsouvat svůj vlastní, ale co by to pak byl za svět, kdybychom všichni byli stejní?


"Co si s ní měl?" stekla jí po tváři slaná slza a dopadla na bílý nátělník. On jen pozvedl svou hlavu do úrovně jejích očí a posmutnělý výraz, kterým se pyšnila její tvář, ho hluboce zasáhl u srdce.

"Jak si mohl!" vztekle napřímila křehké paže podél těla. Poté zvedla dlaň do úrovně jeho obličeje a pořádně se napřáhla. "No tak! Běžte si to vyříkat ven." zařvala s vedlejšího pokoje paní Gordonová stará služebná Argentových.

"Ali, nech mě to vysvětlit."

"Vysvětlit? Co chceš vysvětlovat? Už si nemáme, co říct Adame."

Zklamaně pohlédla směrem k dřevěným parketám. Prsty měla v pletené do sebe a celá se smutkem chvěla. Snažil se jí uklidnit, vztáhl svou paži a položil ji na její odhalené rameno. Cukla sebou, protnula ho ostrým pohledem se slovy "Nesahej na mě!". Došla až k vchodovým dveřím, prudce je otevřela a pobídla Adama, aby se za nimi ztratil. Vydechl, svěsil svou hlavu a pomalu odkráčel.

"Kam si myslíš, že jdeš Alison?" hlubokým hlasem zvolala paní Gordonová z kuchyně.

"Ven."

"To si snad nepamatuješ, co ti řekli tví rodiče?"

"Ne. Měla bych?" napřímila čelo. "Nezapomeň, že ty jsi jen služebná a ne moje matka." neslušně dodala. Otřela si své slzy o hřbet ruky a důstojně pohlédla do zrcadla, které viselo u dveří. Chvíli do něj bezduše civěla a poté prohrábla své blonďaté vlasy zdobené růžovým melírem.


Mezitím si paní Gordonová oddechla a jako pokaždé se smířila tím, že si ji Ali zkrátka nikdy nepřipustí k tělu, tak jak by si přála.

Ali nastoupila do svého předraženého auta značky Audi a jela navštívit svého bratra, kterého již roky neviděla. Zaparkovala své auto před jeho domem a s tíživým pocitem na bedrech se odhodlala zaklepat na mohutné bukové dveře.

"Co tady děláš, Alison?" šťastně zvolal Brad a pokrčil své široké obočí do oblouku.

Padla mu do náruče. Jedna slza následovala druhou stejně tak i hlasitý vzlykot. Snažila se uklidnit, ale všechny měsíce držené emoce se musely rozplynout do vzduchu. Po chvíli svůj pláč umírnila a jemným hlasem pronesla "Mohl bys pro mě něco udělat?", lehce kývl hlavou. "Tak pojď prosím se mnou."

Dojeli na místo, kde si vesele pozpěvovalo hejno ptáčků. Ranní rosa vydržela na listech až do večera. Koruny stromů byly propletené kvůli sněhovým kalamitám a bouřkám do sebe. Celé desítky metrů čtverečních provoněla svoboda. Tohle místo, jak vystřižené ze snímku Avatar, se skrývalo v údolí za rušným městem.

"Vzpomínky." sdělila Ali.

"Pamatuješ si naše dětství?" pohlédla k studánce, která dělila les od paloučku. Opřela svou dlaň o Bradovo rameno a začala si vyzouvat své boty na vyšším podpatku.

"Co to děláš?"

"Jdu se do něj vrátit." pod jejími bosými chodidly se podlamovaly trsy trávy. Lehká chůze ustala před průzračnou studánkou. Sluníčko se na hladině říčky půvabně odráželo. Nejprve vyslala svému bratrovi šibalský úsměv, hned poté rozvážně vkročila pravou nohou do ledové vody, která jí sahala nad kotníky. Užaslý výraz zpestřila pisklavým zvukem, ten se v krajině roznesl podobou ozvěny.

"Netušila jsem, že je ta voda až tak studená." celé její tělo ozdobila husí kůže a upřímný úsměv.

"Pojď se taky osvěžit!" hlasitě vyzvala bratra.

Lehce se zhoupl na špičky. A zakroutil hlavou do stran. Pořádně se rozhlédl. Jediné, co jeho kakaové oči spatřily, byla radost. Radost jeho sestry. Zvolna si vyzul tenisky, kalhoty vyhrnul až nad kolena a bezstarostně se vydal překvapit svojí sestru, jejíž oči pozorovaly pasoucí se srny na paloučku.

Dlaněmi jí zakryl oči. "Kdo je?"

Ihned se otočila, konečky prstů přejela po hladině a pocákala svého bratra. Kapičky vody se rozplynuly na jeho černém tričku. Zápasili spolu. Po několika minutách boj ustal a oba si celí promáčení lehli doprostřed mýtiny. Obklopeni vysokou trávou, pozorovali oblohu bez mráčku.

"Co se stalo?" ozval se Brad.

Alison se posadila a ustaraně vydechla. Její úsměv uvadal s každou novou vteřinou.

"Víš, že mi můžeš říct cokoliv." se vší péčí se na ni mile usmál.

"Opustil si mě." zakousla se do spodního rtu a přivřela oči. Brad si zlehka promnul oči, najednou sebou nesl tíživé napětí na bedrech. Něco ho sužovalo a toho si všimla i Alison.

"Je tu něco, co nevím?"

"Připomínala jsi mi je." přivřel svá víčka, která zaplavily slzy, snažil se zabránit pláči.

"Poté, co zemřeli, tak strašně si mi připomínala, že už tu s námi nejsou. Pokaždé, když jsem viděl, jak silně si všechno nesla, cítil jsem se tak slabý. Nedokázal jsem to překonat."

"Silně nesla? Poté, co máma s tátou umřeli, každý večer jsem usínala vysílená pláčem. Své kruhy pod očima jsem si každé ráno zamaskovala. A když se mě někdo zeptal, co se jim stalo, tak jsem se musela jít pořádně nadechnout za roh. Netušíš, jak moc to pro mě bylo a je těžké. Už tři roky žiju s naprostými cizinci, můj přítel mě podvádí a chybí mi můj brácha. Už dál nedokážu předstírat, že jsem v pořádku." nejen, že její tvář zahalil hněv, ale i slané kapky slz.

"To, jsem netušil." napřímil své tělo do sedu. Pažemi ovinul Alison a dlaní pevně stiskal její hlavu. Slzy se ztráceli na jejím rameni, pod hustými vlasy.

Seděli tam, schoulení jeden k druhému a povídali si. Ona měla pocit, že našla svého neztraceného bratra. A on chtěl odčinit chyby, které napáchal díky svému strachu. Jejich sourozenecké pouto bylo to nejdůležitější, co měli. Co jim zbylo.

Brad pohlédl na svoje Rolexky, jež mu zdobily zápěstí. "To už je tolik hodin?" stoupl si a otřepal si kalhoty.

"Už musím jít, za chvíli mám schůzku s jedním důležitým klientem."

Alison s pochopením odvětila, že se nic neděje. Brad jí pomohl na nohy, jak duševně, tak fyzicky. Při cestě k autu si Brad vzpomenul na jednu důležitou poznámku, kterou Ali zmínila.

"Počkej, tvůj kluk tě podvádí?"

V okamžiku, co Ali zavětřila jeho otázku, pokrčila své obočí a zaměřila se na něho svýma očima. Věděla, že když pronesl tyto slova, bude následovat pokračování. Pobídla ho k dokončení.

"Vím, že to, co udělal je neomluvitelné, ale pamatuju si na dívku, která jednou udělala něco podobného. A pak mi doma plakala do náručí a snažila se odčinit své hříchy. Znám tě, ublížil ti a zatemnilo ti to tvé zdravé úsudky. Ovšem pokud si to nenecháš, alespoň vysvětlit, nikdy se nedozvíš pravdu. Stejně tak, jako když si před pár lety nevyslechl tvůj příběh."

Alison se jemně usmála.

"Dnes si mi ukázala něco důležitého. Vzpomínky. Někteří lidé se neustále ohlíží do minulosti, aby mohli očistit své jméno. Někteří, aby jí změnili. A ty, aby sis připomněla, kdo jsi. To, že občas uděláš chybu, je lidské. Stejně jako, když dvakrát zakopneš o stejnou překážku. Lidé by neměli používat minulost jako něco, co je donutí plakat, ale smát se. Měli bychom si vzpomenout na to, jak roztomilí jsme byli, když jsme byli malí. Jak nadšení a zároveň vystrašení jsme byli při první cestě do školy. Pláčeš, protože naši rodiče umřeli, ale zároveň tě rozveselilo místo, na které nás brávali. A to z jediného důvodu. Díky vzpomínkám cítíš, jako by tu byli s námi. Zkus si díky minulosti připomenout, co si zažila se svým přítelem. Jediné, co v této chvíli cítíš, je zlost, vztek. Ale jednou až ho nadobro ztratíš, jediné na co budeš vzpomínat, budou ty krásné chvíle, které si s ním prožila. Ber si z minulosti to nejlepší stejně jako z přítomnosti."

Poté co Ali dovezla bratra do jeho domu. Odjela domů.

"Kde si byla? Víš, jak jsme se o tebe báli?" řvali Argentovi Aliini náhradní rodiče. Obvykle je Ali odpálila nějakou neslušnou poznámku a odebrala se do svého pokoje. Dnes je však srdečně objala. Oba dva byli velmi mile překvapeni. Celé tři roky se snažili dobít se k jejímu srdci. Toužili po přízni. Tentokrát ji dostali.

Ali své náhradní rodiče odsunula od svého těla a spěchala do kuchyně. Ve chvíli, kdy paní Gordonová stačila zaregistrovat, že je Ali doma, držela ji v náruči. Skutálela se jí po vrásčité tváři slza. Konečně se dočkala. Konečně ji Ali projevila trochu lásky.

"Mohla bych jít ven?" pohlédla na své spokojené rodiče.

"Ovšem."

Byla tu ještě jedna věc. Byl tu on. Chlapec, který jí sice ublížil, ale donutil jí vrátit se ke svému bratrovi. Prožila s ním tolik krásných chvil a on udělal chybu. A udělat chybu je lidské, neumět odpustit je nelidské. Lidskost se neskrývá jen v nás, ale v našich činech.

Jestli zůstali spolu, je jiná povídka, ve které najdete spoustu dudlíků a dupaček.

Large
 

3 people judged this article.

Comments

1 Licorne | Email | Web | 3. june 2013 at 18:58 | React

Aww toto je až nemožné. V hlave mi lietajú samé otázky ako to robíš ? Dá sa to vôbec ? Ako môže byť niekto tak dokonalý.

Bolo to tak krásne, dlhé, ale krásne. Dievča to s tou knihou som myslela vážne. Napíšeš ju, jedného dňa určite. Mojko ty si proste uchvatná a ja ťa zbožňujem, tvoj články mi dávajú chuť do života. Budem písať ešte článok v ktorom popíšem svoje obľúbené blogerky. Ty budeš hrať jednu z hlavných rolí, pretože proste preto :D Si awesome.

Pôjdem hned na ask.fm a budem ťa mučiť otázkami. Chcem o tebe vedieť viac a viac si uchvatná a ja už ani neviem ako ti to napísať. Také slovo, ktoré by ťa vystihovalo neexistuje.

Táto veta je naozaj pravdivá "ale co by to pak byl za svět, kdybychom všichni byli stejní?" ked som si ju prečítala išla som na Facebook, kde som napísala "Moja najobľúbenejšia blogerka napísala...." fascinuješ ma :) Možno preháňam, ale si ako anjel, ktorého nám poslali z neba na zem aby ukázal aký je to vysmiaty človek :)

2 Infinity | Web | 3. june 2013 at 20:29 | React

Já prostě tohle nechápu. Já nechápu, jak tohle dokážeš. :-) Tenhle příběh mě dojal, bylo to tak nádherně napsané.

Hrozně se mi líbí, jak jsi popsala ten její vztah s bratrem. Jak se dokázali k sobě "vrátit". Jak si to krásně vyříkali. Ta jeho slova však byla nejkrásnější z celého příběhu. Řekl jí tak nádhernou věc, je v tom tak krásné poselství.. :) Vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

Je dobře, že odpustila svému příteli, on si druhou šanci zasloužil.

Jeden z tvých nejhezčích příběhů. :))

3 quietus | Web | 3. june 2013 at 21:01 | React

To je tak krásné.. a mimochodem, má hrozně krásný design :)

4 mine-version | Web | 4. june 2013 at 8:43 | React

Nádhera!! Nezklamala jsi mě :3

5 Đenny | Web | 4. june 2013 at 16:05 | React

I přes to jak je ten článek dlouhý, jsem ho přečetla.. No, pro MNĚ dlouhý není. hltala jsem každé tvoje slovo, a ten článek jsem měla za chvíli přečtený. Ale byl tak skvělý, že jsem si ho musela přečíst ještě jednou!:')
Dojal mě tak moc až jsem se rozbrečela :)
Jsi skvělá!:) Umíš psát tak nádherně, že si dokážu představit každičké místo, situaci atd.. :)
Miluju tvoje články <3

6 Mavis E. Strix | Email | Web | 4. june 2013 at 16:39 | React

Ja už ani neviem, ako by som tieto tvoje články komentovala. Si jednoducho talent, ak je to vôbec dostačujúce slovo. Už dlho som neobjavila niekoho, kto by tak nádherne, citlivo a pútavo písal. Chcela by som mať taký veľký talent, ako máš ty. Si môj vzor!

Klobúk dole! Milujem to, ako vieš všetky tie citáty zakomponovať do textu. Keď to skúšam ja, nikdy to nie je ono. Asi niekde robím chybu, ale som jednoducho tak veľký dar, ako máš ty, nedostala. Každopádne, si úžasná, rovnako ako aj tvoje písanie. Patrí ti moja veľká úcta, vzdávam hold!

7 Lee. | Web | 4. june 2013 at 19:09 | React

Achjo. Tak nějak cítím, že tohle bude zase jeden z těch dlouhých komentářů. Ráda bych ho zkrátila, ale mám pocit, že to snad ani nejde. Radši už přejdu k věci, a nebudu ho ještě víc zbytečně prodlužovat zbytečnýma kravinama.

Tak. Unicorn napsala na blog další perfektní článek. I když, já to ti teď  nechci psát. Nechci ti psát, jak moc je tenhle článek perfektní a úžasný, Vím, že tohle ti sem napíší všichni, a já se nechci přidávat k té většině. Ano, musím naprosto souhlasit, že všechny tvé články jsou perfektní a dokonalé. Radši ti ale napíši, co se mnou takový článek po přečtení a při čtení udělal, jo?

Nebudeš se určitě divit, že jsem mi tekly slzy po tvářích, stejně jako Alison v příběhu. Brečela jsem nad tím, jak moc mě takový článek poznamenal. Sama jsem na tohle téma psala kratší článek, ale rozdíl v tom mém a tom tvém je ten, že můj nedával smysl, byla to jen snůška blábolů, zatímco tenhle, byl perfektní. A zase to musím napsat, i když jsem si řekla, že už ti to nebudu psát, protože to je už samozřejmost.

Ta povídka už je sama o sobě úžasná, a s tím 4, odstavcem od konce... Opravdu hodně se ten příběh na mě podepsal. Po přečtení jsem chvíli jen prostě koukala z okna a vzpomínala. Právě na tu minulost. Normálně bych zpytovala svědomí nad všemi těmi chybami, které jsem udělala, ale dnes jsem se místo toho usmívala jak blázen a na všem , co mi právě probíhalo hlavou jsem našla jen to dobré. A to špatné? TO jsem prostě odhodila stranou.

Miluji tyhle tvé články, které jsou jak úžasná povídka, s fantastickým dějem, tak článek, nad kterým by se lidé opravdu měli pozastavit, popřemýšlet a uvědomit si právě to, co jsi napsala.

Já napsala to svého článku, že není dobré pozastavovat se nad minulostí. To, co jsem napsala beru zpět. Ano, je dobré přemýšlet nad minulostí, ale jen z té dobré stránky. Vzpomínat na ty skvělé zážitky a vzpomínky a když už, tak na tom špatném hledat jen to nejlepší.

Musím se i pozastavit nad vztahem Alison s Bradem, jak napsala Infinity :) Je to úžasné a myslím, že to zná většina z nás. I když jsou chvíle, kdy své sourozence nesnášíme, a nejradši bychom je neměli, ve skutečnosti nás spojuje takové pouto, jako s nikým jiným. Sourozenec je náš nejbližší člověk a není lepšího kamaráda, než li sourozence. Myslím, že i Alison to věděla a proto jí tolik chyběl čas s Bradem. Popsala jsi a v příběhu to vyjádřila naprosto přesně.

Taky se mi fakt líbí ta poslední část, jak se vrátí domů za nevlastními rodičemi. Je to dojemné, smutné ale zároveň i veselé. A úžasné, jak její bratr dokáže změnit pohled na sv nevlastní rodiče. Miluji když někde čtu, že si někdo uvědomí, jak moc jim na nejbližších lidech záleží a pak je obejme. Další část, která mě rozbečela, nemluvím o tom objetí s paní Gordonovou.

A co se týče toho incitentu s jejím přítelem. Jsem ráda, že mu nakonec odpustila. A jak jsi napsala, odpouštět je lidské, ale neodpustit nelidské. Ano. Mívala jsem co se odpouštění týče někdy problémy, ale už jsem si to uvědomila. A teď, už z vlastních zkušeností vím, že odpustit je opravdu správné. A Niky, víš jak úžasná je ta poslední věta? Úplně.. I když jsem měla celý obličej zmáčený slzami na konci příběhu, při poslední větě jsem se prostě musela usmát. Doufám, že jejich děti budou pyšní na jejich rodiče. Za to, že i přes to všechno to spolu zvládli a přivedly je na svět. :3

Hele, jak jsi psala, že ten článek není skvěle napsaný, chtěla bych vidět článek, který se podle tebe opravdu povedl. Mě tohle přijde dokonalé. Stejně jako každý jiný článek.

Hele, s tím svým plánem nepsat ti sem jak jsou tvé články dokonalé, musím skončit. Nejde to prostě, vždycky to musím napsat, a vyjádřit tak své pocity z tvého psaní. A myslím, že tebe potěší i víc komentář jak moc se mi článek líbil, než takový kilometrový komentář ode mě, nějakých žvástů. Příště se polepším a bude to fakt krátké! :) Promiň.

Tak to shrnu dohromady: Nik složila další úžasný článek, který se neobešel bez slz a který mě donutil opravdu zamyslet se a popřemýšlet o tom všem. A já jí musím opravdu poděkovat, protože mi přijde, že čtením jejich článků, se ze mě svým způsobem stává lepší člověk, neboť opravdu začínám uvažovat nad věcma, které mi možná dříve byly fuk.

Jsem ráda, že i dnes jsem si udělala čas , na přečtení článku. ♥ Protože vím, že bych poté opět litovala a nikdy bych se nad tímhle vším takhle nezamyslela.

8 Mavis E. Strix | Email | Web | 4. june 2013 at 20:41 | React

WOW! Ver, či never, ešte nijaký z tak úžasných blogov si ma nepridal medzi svoje obľúbené stránky! Obrovská vďaka! :)

Nó, o tom talente na fotky sa dá polemizovať, nakoľko niektoré sú fajn, ale niekto ani nie. Vieš, paradox je, že okolie mi tiež vraví, že mám talent na písanie. Nechcem, aby to znelo nejako narcisticky alebo ako, no ja tomu moc neverím. Teda, milujem písanie, no určite nepíšem tak dobre, ako ty. Máš v sebe niečo magické! Raz chcem písať ako ty :)

9 Claire Drayen. | Web | 4. june 2013 at 21:45 | React

Uvědomuješ si vůbec, jak moc dokonalé jsou tyhle všechny povídky které píšeš? Bože, to se nejspíš ani uvědomit nedá. Jak ráda bych sem napsala, že mě to totálně dostalo, že jsem na vteřinku sama podívala do minulosti a že nad tímhle příběhem budu přemýšlet ještě než půjdu spát. Napsala bych ti toho ještě víc, ale nevím jak, protože jsem ztratila slova. Míhá se mi to v hlavě, nemůžu přemýšlet. Pořád slyším jen "A ty jsi sem přijela, aby sis připomněla kdo jsi.". Kéž bych tohle místo taky měla, kéž by to bylo tak jednoduché. Já bohužel zatím nevím, co nebo koho navštívit, abych se cítila lépe. Já se všemu z minulosti pro jistotu vyhýbám. Myslím ale, že jsem kvůli tobě právě zase trochu změnila pohled na celý svět včetně sebe.

10 [ đomenico ] | Web | 5. june 2013 at 10:37 | React

Jako vždy dobře napsané ! :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.