June 2013

Fotbalista nebo pianista?

15. june 2013 at 13:00 | Unicorn.

Lidé říkají, že pocity dokážou vyjádřit slova nebo činy. Já dával pocity najevo skrze jednotlivé noty poskládané za sebou. Dokázal jsem hodiny sedět u starobylého piána, které jsem zdědil po mámě. Většina kluků mého věku tráví volný čas se svými děvčaty, anebo hrají kopanou, teda fotbal. A já nebyl výjimkou.

Povím vám, jak jsem se ocitl mezi dvěma světy.

"Ty to dáš Joshi! Zaber! Zaber! Dělej, makej." horlivě mě povzbuzoval táta.

Běžel jsem, jak nejrychleji mi mé tělo dovolilo. Výhra pro mě neznamenala jen úspěch, ale i naději, že v tátových očích vyniknu.

"To je můj syn!" zakřičel a rozhlédl se po stadiónu. Tušil jsem, že za normálních okolností by se tím nechlubil. Toužil po úspěchu, a když ho nedokázal získat sám, očekával ho, tedy spíš vyžadoval ho ode mě.

Vzpažil jsem své paže k nebi. Dokázal jsem to. Radoval jsem se, a i když jen na chvíli, byl jsem na sebe hrdý. Bylo to… Jak je to slovo?

"Nečtu ti myšlenky."

Efemérní. Jo, to je ono. Bylo to efemérní. Spoluhráči se ke mně seběhli a zahrnovali mě tím vřelým pocitem, že právě já jsem našemu týmu přinesl výhru.

Povodně.

9. june 2013 at 13:23 | Unicorn.
Bylo to jednu sobotu v květnu, seděla jsem na louce s knihou v ruce. Tuším, že to byl svazek Deštník pro tento den. Ovšem jistá si nejsem. Celý den jemně pofukoval vítr ze severu a nad naši malou vesničku se hnala mračna. Celá atmosféra náležela situacím skrývaným v knize. Každý nový list voněl něčím pro mě dosud nepoznaným. Znáte ten pocit? A v tu chvíli zahřmělo. Stromy se zatřásly do větru. A celou oblohu pokryla šeď. Projelo mnou uspokojení. Sledovat přírodní jevy s knihou v ruce přímo v místě dění pro mě bylo pokušením. Navíc rozběhnout se v bouřce a stát se terčem, po tom netouží snad žádná patnáctiletá dívka. Dešťové kapky dopadaly na dvojstránku knížky, kterou jsem stískala v dlaních. Inkoust se vždy jemně rozpil, ale já nepřestávala číst. Déšť neustával.

Po chvíli pršelo tak intenzivně, že jsem si knihu schovala pod už tak promoklé tričko. Pořád jsem tam seděla, jen já a autor knihy Genazino Wilhelm. Prudké kapky mi smazávaly z tváře líčení. A mé vlasy se pod nátlakem vody slabě zvlnily. Objal mě chlad. Cítila jsem se tak propojená s přírodou, že jsem si každou jedinou kapku deště, každý jediný hrom užívala. Mé tužby se zvýšily a já chtěla víc. Začala jsem přemýšlet. Přemýšlení je součástí každého mého dne.

Někteří lidé dostali při narození charakter přírody. Působí slabě a nesměle. Stejně tak, jako můžete odhazovat odpadky na každém kroku, kácet stromy a stavit továrny. Stejně tak, můžete dotyčnému ubližovat a sebrat mu to nejkrásnější, co v něm dřímá. Všechny ty špatné věci, které děláte, nezmizí mávnutím kouzelného proutku nebo tím, že sami zapomenete, ani je nevymažete gumou. Zůstanou a postupně se navrší. Stejně tak, jako některé oblasti České republiky trestá příroda, stejně tak vás může potrestat někdo, komu ubližujete. Nemůžu říct, že mi je líto všech, které povodně potkali, všech nad kterými se snesly mračna a sebraly jim živobytí. Není mi jich líto. Jsem ráda, že to nezasáhlo mě.


Vzpomínky

3. june 2013 at 18:08 | Unicorn.
Měla jsem strašnou chuť napsat něco dlouhého, srdceryvného. Vím, že to není skvěle napsané, najdou se tam chyby, a že polovina si to nepřečte kvůli délce, ale důležitá je pointa tohoto článku. Prosím všechny, kteří neustále litují činů, které udělali, aby si tuto povídku přečetli. Pokud toužíte po odpuštění, musíte se naučit sami odpouštět. Navíc z toho článku vidíte, že všechno špatné, je zároveň pro něco dobré. Vím, že možná nebudete mít stejný názor a můžete mi podsouvat svůj vlastní, ale co by to pak byl za svět, kdybychom všichni byli stejní?


"Co si s ní měl?" stekla jí po tváři slaná slza a dopadla na bílý nátělník. On jen pozvedl svou hlavu do úrovně jejích očí a posmutnělý výraz, kterým se pyšnila její tvář, ho hluboce zasáhl u srdce.

"Jak si mohl!" vztekle napřímila křehké paže podél těla. Poté zvedla dlaň do úrovně jeho obličeje a pořádně se napřáhla. "No tak! Běžte si to vyříkat ven." zařvala s vedlejšího pokoje paní Gordonová stará služebná Argentových.

"Ali, nech mě to vysvětlit."

"Vysvětlit? Co chceš vysvětlovat? Už si nemáme, co říct Adame."

Zklamaně pohlédla směrem k dřevěným parketám. Prsty měla v pletené do sebe a celá se smutkem chvěla. Snažil se jí uklidnit, vztáhl svou paži a položil ji na její odhalené rameno. Cukla sebou, protnula ho ostrým pohledem se slovy "Nesahej na mě!". Došla až k vchodovým dveřím, prudce je otevřela a pobídla Adama, aby se za nimi ztratil. Vydechl, svěsil svou hlavu a pomalu odkráčel.

"Kam si myslíš, že jdeš Alison?" hlubokým hlasem zvolala paní Gordonová z kuchyně.

"Ven."

"To si snad nepamatuješ, co ti řekli tví rodiče?"

"Ne. Měla bych?" napřímila čelo. "Nezapomeň, že ty jsi jen služebná a ne moje matka." neslušně dodala. Otřela si své slzy o hřbet ruky a důstojně pohlédla do zrcadla, které viselo u dveří. Chvíli do něj bezduše civěla a poté prohrábla své blonďaté vlasy zdobené růžovým melírem.

Odlišnost je dar

1. june 2013 at 16:16 | Unicorn.

"Děti, posaďte se prosím. Máme tu hosta," sdělila neposedným dětem starší vychovatelka.

"Ahoj," pobídla jsem hloučky dětiček a teenagerů, aby mě taky pozdravili.

"Mé jméno je Emma. A je mi 26 let. Chtěla bych to samé slyšet od vás, ovšem s vaším jménem a věkem."

Každou svoji přednášku jsem začínala vzájemným poznáváním. Děti se mnou navázaly kontakt a cítily se bezpečněji. A teenageři ve mně neviděli jen tu protivnou učitelku. První krok jsem měla za sebou, opravdu spolupracovali. Některé děti odhodlaně zvolaly své jméno do třídy, jiné se stydlivě rozhlédly a zašeptaly své jméno do prostoru. Z toho se ozval někdo starší, kdo jejich jméno zřetelně zopakoval.

Byla tu Adélka v růžových šatičkách, Klárka s červenou mašlí ve vlasech a stydlivá Káťa. Patrik, jehož oči byly upřené na bednu s hračkami, neustále usmívající se Filip a Kuba s průzračně modrýma očima. A pak tu byli ti starší s otupělejšími smysly. Zaujala mě Alisha, byla stejná jako já. Byla černoška.

Po krátkém úvodu, jsem přešla na to nejdůležitější.

"Určitě mnoho z vás ví, proč zde jsem. Pro ty, kteří to ještě neví. Přijela jsem vám zde říct něco o rasismu, šikaně a celkové odlišnosti. Ze svého proslovu jsem vyškrtla krkolomná cizí slova, zdlouhavé číslice a příliš dlouhý výklad o něčem, co vás stejně nezajímá," rozhlédla jsem se do třídy, v mžiku mnou propluly desítky pohledů.

Spustila jsem.

"Emigrovala jsem do této Země z mé rodné vesnice Alexander Bay, která leží na severozápadu Jihoafrické republiky, blízko hranic s Namibií. Narodila jsem se roku 1986. Spokojené čtyři roky jsme bydleli v malém útulném domečku, blízko pláže. Roku 1990 se mí rodiče, kvůli ztrátám všech příjmů, jak potravin, tak peněz, rozhodli přestěhovat do Spojených států Amerických," oddechla jsem si a pokračovala.

"Náš nový dům se nacházel v Glenwoodu v Indianě, kde žilo zhruba 918 obyvatel. A my byli jedni z nich. Byla to velmi malá vesnička, ve které černé obyvatele přijali stěží, ale tak či tak přijali. Můj táta si našel práci v malém autoservisu a máma hlídávala děti za opravdu malé částky peněz. Všechno to začalo, když jsme se s mým o čtyři roky starším bráškou, vydali poprvé do školy v Rushville. Věděli jsme, že se od dětí lišíme, jak barvou naší kůže, tak tím, že nemáme moc peněz. Očekávali jsme, že si najdeme přátelé, stejně tak jako jsme si je našli v Alexander Bay. Bylo to jiné. Místo toho, aby se nás děti zeptaly, odkud pocházíme, hanlivě po nás pokřikovaly. Některé děti z nás dokonce měly strach." Všimla jsem si, že všichni pozorně poslouchali.

"Pokaždé, když jsme se s bráškou vraceli ze školy, říkal mi, ať si z toho nic nedělám, že to časem ustane a nebudou si nás všímat. Neměl pravdu. Časem to jen všechno narůstalo. Nejprve si z nás dělali srandu. Z toho, jak se oblékáme, jak mluvíme, jak vypadáme. Poté nám začali ubližovat. Můj bráška se jim vždy uměl nějakým způsobem ubránit. Já to však měla těžší. Několikrát jsem domů přišla otlučená a mým rodičům jsem tvrdila, že jsem zakopla a spadla. Celé tři roky jsem jim říkala, jak je ta škola skvělá, protože už tak jsem jako malá tušila, že mají hodně svých problémů. A já bych jen přidělávala další. Nebylo to správné."

"Ve čtvrté třídě jsem našla něco, co mě ochránilo před mými zlými sny a terorem ve škole. Bylo to kreslení. Nevzdávala jsem to. A pokaždé, když jsem se slzami v očích došla ze školy domů. Hodila jsem s taškou o zem, sedla si k psacímu stolu a začala malovat na papír. V té době si můj brácha našel spoustu přátel. Byl sportovně nadaný a jeho úspěchy ho udělaly oblíbeným. On brouzdal se svými novými přáteli po městě a já si kreslila do svého skicáku pozitivní věci, které mě za ten den potkaly. Třeba to, že svítilo sluníčko nebo, že se na mě jedna milá paní usmála. Jednoho dne jsem si našla bílého kamaráda, jmenoval se Justin. Justin byl stejně jako já neoblíbený, i přestože byl vtipný, milý a talentovaný. Jeho umění spočívalo v tom, že uměl skvěle tančit."

Všechny mé povídání zaujalo a chtěli vědět pokračování.

"Vyrůstali jsme jeden po boku druhého. Dělali jsme spolu projekty do školy, pitvali žábu a vyráželi jsme společně za poznáním do přírody. Postupem času se Justinovi taneční hodiny oplatily a nabral trochu svalové hmoty. Byl pohledný. Zatímco Justin byl idolem všech dívek, dal se dohromady se mnou. Nebyla jsem tolik pohledná a neměla vysoké sebevědomí jako ostatní dívky, ale rozuměla jsem mu, jako nikdo jiný. A já si našla v kreslení novou zálibu - oblečení."

"Po základní škole se naše cesta rozdělila na dvě. On šel na školu s tanečním zaměřením a mě vzali na stipendium na školu uměleckou. Své vlasy, které jsem nosila spletené do copu, jsem začala nosit rozpuštěné. Své jednolité oblečení, jsem obměnila za módní kousky, které jsem něčím vlastním obohatila. Po škole jsme se střetávali v parku pod jednou rozkvetlou jabloní. Během studia na střední škole jsem pracovala v kavárně, Justin pomáhal svému tátovi ve firmě a všechny peníze jsme si šetřili na společné bydlení. Podařilo se nám to. Po vystudování střední školy, jsme si našli bydlení v Chicagu a opustili své rodiny."

"Byl to poměrně malý byt. Ale nám stačil. On studoval vysokou školu taneční a já své malířské schopnosti věnovala do mého nového oboru designérství. Každý den jsme se společně střetávali v našem malém bytu. Byli jsme spokojení. I přestože jsme se občas nepohodli, pokaždé jsme se vrátili jeden k druhému, on mě políbil na čelo a všechno bylo přesně tak, jak jsem si jako malá holka vysnila. A chcete vědět, jak si žiju nyní?"

Rozhlédla jsem se po třídě. A všichni s napětím registrovali každé slovo, které jsem vypustila se svých úst. Alisha vykřikla "Ano!" Usmála jsem se na ní, můj úsměv s radostí opětovala. A já se odhodlala pokračovat.

"I přes všechny nesnáze a pláč v mém dětství, jsem dospěla v krásnou mladou ženu. Občas spadnete na dno, tak jako já. Ale z úplného dna, už se nedá směřovat nikam jinam než jen na vrchol. Pokud váš život bude čestný a vy si nebudete sami sobě nic nalhávat, budete úspěšní. Pokud budete ostatním přát neštěstí, jediný na kom se neštěstí podepíše, budete vy sami a stanete se neúspěšnými. Zatímco já žiji na Manhattanu, vlastním hned několik úspěšných kolekcí oblečení a galerie se pyšní mými obrazy. Ti, kteří mi nepřáli, dnes pracují v autoservisu v Glenwoodu. Ze své práce, která mě naplňuje, se vracím do svého velkého střešního bytu s výhledem na New York a ke svému manželi - Justinovi. Justin pracuje jako učitel v jedné z neúspěšnějších tanečních škol v NY. A má rodina? Můj bratr hraje basket za Miami Heat. A moje máma s tátou žijí v krásném domku u pobřeží v Miami, kde je jezdím často navštěvovat. Tak už to vidíte?"

Spousta tváří se na mě se slzami na krajíčku usmála.

"Možná jste sirotci a momentálně zde není rodina, která by si vás vzala pod svá křídla. Ale to nemění nic na tom, jak je každý jeden z vás výjimečný. Jak krásný váš život může být, pokud mu dovolíte, aby krásný byl. Pokud za každým neštěstím, které vás potká, uděláte tlustou čáru. A pokud najdete jednoho člověka, po jehož boku se budete cítit kompletní. Nedovolte, aby se váš život ubíral nenávisti k jiným vrstvám populace, k lidem s jinou barvou kůže. Nedělejte si srandu z lidí, na jejichž místě se jednou můžete ocitnout vy. A přijměte odlišnost jako dar, tvořící člověka originálním, nikoliv bezcenným."

Cítila jsem to. Cítila jsem desítky dětských pocitů, jak celý pokoj s oranžovou tapetou po stěnách zaplnila naděje. A jak právě ta nejslabší část mé osobnosti dokáže být tou nejsilnější. Nedovolte, aby vás zničil někdo, kdo vám není rovný. Protože jednou, až se po všem tom zmatku a utrpení ohlédnete zpátky, jediné, co uvidíte, bude ta malá holka, která postupem času odpustila a zapomněla. Jen, aby se mohla pohnout z místa.