May 2013

Spisovatelka

25. may 2013 at 19:58 | Unicorn.

"Nemůžu dýchat. Nemyslím to doslova. Ale všichni mi nějakým způsobem berou kyslík. Když mě zrovna k něčemu nevyužívají, tak se zdám být bezcenná. Dříve to bylo snazší. Všechno bylo snazší. Bydleli jsme v malém městečku, kde aby se dalo žít, tak se spolu lidé zkrátka nějak pohodnout museli. Má nejlepší kamarádka, byla zároveň můj mentor. Dávala mi rady do života a soucítila s každým mým rozhodnutím. Od té doby, co jsme se přestěhovali, se všechno zdá být poněkud nekompletní. Jsou zde malá místa uvnitř mě, která nikdo nedokáže zocelit. Moje nejlepší kamarádka se stále nachází v onom městečku. A lidé si zde ve velkoměstě, kde jsme se přestěhovali, jeden druhému nechávají šrámy na duších. Jako by to bylo správné…" - měla jsem chuť, to na svůj blog nezveřejnit, aby svět nepoznal, jak slabá doopravdy jsem.

Sedím na gauči, který moje máma dala na náš balkón. Jediným důvodem bylo, že se jí po těch pár měsících zkrátka přestal líbit. Necení si věcí, stejně jako si nikdy necenila mě. Jak legrační je, když pokaždé přijde domů z práce, políbí mě na čelo a zeptá se mě, co bylo ve škole. A i když jí pokaždé odpovídám stejně lhostejně, nikdy se ve skutečnosti nestarala o odpověď. Nikdy se nestarala o mě.

Občas se napiju ze šálku kávy. Káva je neodmyslitelnou součástí mojí mámy. Těsně potom, co udělá svůj rituál s polibkem na mou tvář a poslechnutím mé odpovědi na jednu a tatáž otázku, tak jde pracovat. Pracuje dokonce, když jí své tradiční jídlo z její oblíbené čínské restaurace. Pracuje, i když se dívá na televizi na nějaký pošetilý kanál o vaření, i napříč tomu, že vařit neumí. Pracuje, i když se jen tak kouká z okna do velkoměsta. Nevím, co na něm vidí, je tak špinavé, zničené. Jediné, co se mi na něm líbí, jsou grafity, každý má svůj určitý příběh. Ale moje máma v tom vidí, jen vandalství. Je spisovatelka.

Musím si zapálit cigaretu. Budu pokračovat. Spisovatelství, to je věc, kterou bych jednou chtěla dělat. Chtěla bych jí dělat naprosto jinak než moje máma. Mít v životě překvapivé momenty, ne jen stereotyp jaký prožívá ona. Před ní říkám, že jsem její knihy nikdy nečetla. Četla. Jsou plné příběhů mladých nadějných dívek. Tak kouzelné, nevím, kde se to v tak prázdné osobě bere. Zřejmě píše o tom, jak promarnila svůj život, zatímco mohla žít život jako jedna z těch dívek v jejích knihách. Nikdy jsem jí ani neřekla o mojí vášni pro psaní, protože si pořád nedokážu připustit, že bychom mohly mít něco společného. Co si dokážu představit je její vážný obličej, který by udělala na konci mnou napsaných příběhů. Je moralistka. A proč všechno tohle píšu?

V našich životech jsou nepřipustitelné okamžiky. Kdy si zapálíme první cigaretu, abychom zapadli do kolektivu nebo ji ochutnali. A později do nich něco vkládáme. Vkládáme do nich myšlenku - "Pomáhají mi." Myšlenku, kterou opakujeme, abychom ostatním ukázali, že to nebyl jen sebestředný tah. Po pár dnech opakování tohoto slovního spojení, tomu sami uvěříme. Uvěříme, že nám cigarety opravdu pomáhají. A ony začnou. Chci mít svou mámu ráda. Protože jednu obrovskou díru v mém srdci tvoří ona. Chci si každý den říkat, že napříč všemu, co k ní cítím, mi pomáhá. A jednoho dne tomu uvěřit. Bude to dětský krůček k tomu jí mít zase jednou ráda. Odpustit jí ty šarády, co vytvořila v mém životě. To, že mi vzala domov a otce. Nevím, zda mi opravdu bude pomáhat, ale občas musíme obětovat i tu největší zášť, která v nás přebývá.

Pokaždé, když budete plakat a cítit se stejně prázdní jako já. Přemýšlejte nad tím, že každá minuta smutku mohla být díky něčemu šťastná. Když jsem zmínila, že bych se psaním chtěla živit, bylo to z části i kvůli tomu, že mi pomáhá. Nevím, zda jsem tomu začala jen naivně věřit. Ovšem je ve mně něco, co díky psaní na chvíli, ale přece jen odpluje. Možná máme přece jen s mámou něco společného. Možná, že i její úkryt před tím, aby se nezhroutila a netopila v slzách, je psaní knížek. Možná, že se v její knize jednou objevím i já. A jednoho dne, bude celá kniha zakončená slovy "Mám tě ráda."



Jak jsem se zamiloval do dívky

23. may 2013 at 18:12 | Unicorn.

Byli jsme jako dva body L a K na přímce, tak daleko od sebe a na konci se jedním proudem táhlo to, co jsme měli společného. Jmenuju se Lukáš a tohle je příběh o tom, jak jsem se zamiloval do dívky.

"Lukáši, pospěš si!" rozhořčeným hlasem mi diktovala můj život.

"Vždyť už jdu!" pořvávali jsme na sebe přes dvě příčky.

"Co ti do prdele tak trvá? Máme tam být na jednu."

Těch jízlivých pohledů už jsem měl plné zuby. Proč všechno to dobré nahradil neobvyklý smích, divný výraz v obličeji, ustavičné stěžování? Způsob jakým se ptala na otázky, na které by už dávno měla znát odpověď, ale odpověděl jsem jí tak jako tak?

"Co je tak těžkého na uvázání kravaty?" Její čelo pokryly vrásky, jedno obočí se vztyčovalo nad to druhé.

Měl jsem zvláštní pocit. Jako by všechno to, co jsem si po večerech čmáral do skicáku, vyplulo napovrch. Zaťal jsem pěsti, hluboce se nadechl a…

"Mám toho dost! Mám dost toho poroučení. Jsi otravná, příšerná, už ani v posteli nejsi dobrá. Neustále mi diktuješ život. Dej ty nohy dolů, nežer tolik, chovej se slušně, poškrábej mě na zádech. Nejsem žádný tvůj mazlík. Už ani ten tě nemá rád. Když si tak perfektní, tak si najdi někoho, kdo s tebou teda dokáže žít."

…vydechl jsem. Strhl jsem ze sebe tu příšernou kravatu. Tu jedinou kravatu, která se jednou za rok zaprášená vytáhla ze skříně. Zuřivě jsem popadl tašku, šmejdil jsem okolo a všechno, co pro mě mělo nějakou hodnotu, jsem do ní vložil. Oblékl jsem si kabát, tašku si přehodil přes rameno, pod paži jsem vzal Maxe - čtyřnohého kamaráda plemena Kavalír King Charles španěl - a odešel jsem. Ani jednou jsem se neohlédl. Ani jednou jsem neměl pocit, že činím špatné rozhodnutí.

Vyšel jsem na ulici, nadechl se čerstvého vzduchu a zabrousil jsem do uliček svého opuštěného bytu. Zničené žaluzie, kolo opřené o dezolátní zeď, vrstva prachu a ústřední topení, které už několik let nebylo funkční.

Po dlouhé době jsem byl volný.

Šel jsem si s Maxem zaběhat na mé oblíbené místo, kde ranní rosa připomínala diamanty, a slunce utichalo za horizontem. Posadili jsme se před les a sledovali jsme stádo daňků. Jeden následoval druhého, byli tak jednotní a silní, i přestože se lidské ruky báli. V Maxových oříškových očích jsem po dlouhé době viděl spokojenost.

Nenacházel jsem ani jednu stinnou stránku. Mohl jsem se dívat na fotbal. Mít v ledničce staré produkty. Hrát a zároveň zpívat na svoji poničenou kytaru. Dívat se na obrázky nahých žen. Uvařit si to, co mi chutná a nakonec není k snědku. Hrát na herní konzoli po celé hodiny. Malovat bez přerušení.

Párkrát se u mě zastavila, aby mi vrátila mé věci. Párkrát, abych jí vrátil Maxe, což jsem neudělal. Tušil jsem, že má však více důvodů, proč mě chce vidět.

Jednou v noci jsem si šel na pivo do baru. Nacházel se v dobré lokalitě a pokaždé jsem tam potkal některého z mých starých známých, kdo seděl nad krýglem piva. Sedl jsem si k baru a čekal nějakou milou nevídanou společnost.

Vešla tam. Byla to nádherná blondýnka, lícní kosti trochu jako Reese Witherspoon a oči velké jako Mila Kunis. Nenápadně se proplížila k baru, sedla si židličku ode mě. Neustále jsem civěl na to, jak klepe prsty do pultu, jak si jednou za čas prohrábne vlasy a oddechne si.

Po chvíli si všimla mého zájmu, otočila se na mě a podala mi ruku.

"Já jsem Karolína."

Její hlas byla ta nejhezčí píseň, jakou jsem kdy slyšel.

"Já jsem Lukáš, těší mě."

Celou dobu jsme si povídali a ona mi vyprávěla svou historku, jak si roztrhla šaty. Byla to jediná dívka, ve které jsem stále viděl krásu a stále více se cítil zamilován, i přes její neobvyklý smích, divný výraz v obličeji, ustavičné stěžování, hloupé vtipy, způsob jakým se ptala na otázky, na které by už dávno měla znát odpověď, ale odpověděl jsem jí tak jako tak, závislost na divných věcech, náhodné zvuky a dětinskost. Byl jsem si jistý, že ona je ta dívka.

Chtěla, abych jí doprovodil domů. Měla to domů pár kilometrů, a i kdyby mi to nenabídla, pro její bezpečí bych s ní šel. Dal jsem jí můj kabát, aby zakryla díravé šaty a nebyla jí zima. Snažil jsem se o její úsměv po každou vteřinu. Začalo pršet a my skákali z jedné kaluže do druhé.

Došli jsme k jejímu domu. Měl zděnou fasádu a mohutné bílé dveře. Vrátila mi kabát a opřela se o zeď.

"Nechtěla jsem kazit večer, ale jsem sestra tvé bývalé přítelkyně," pohlédla k zemi.

"Tak to jsem si asi vybral nesprávnou sestru," pohlédl jsem do těch krásných, byť trochu děsivých očí.

Požádala mě, abych jí dal můj mobil. Napsala mi své telefonní číslo a políbila mě na tvář. S úsměvem odkráčela ke svému domu.

To jestli jsme spolu a jsme spokojeni, vám neprozradím. Jediné, co vám můžu říct je, že každé rozhodnutí, které učiníte, vede k dalšímu a to k dalšímu. A někde během toho procesu vám zkříží cestu někdo, u koho se rozhodovat nemusíte, protože už od první chvíle víte, jak to celé bude.


Legalizace marihuany.

19. may 2013 at 20:31 | Unicorn.
Dát jako téma týdne Legalizaci marihuany? Řekněme, že když se bloggerky mladšího věku a nevyvinutějšího charakteru, chytnou tak ostrého témata, můžeme blog rovnou přejmenovat na zahulsi.cz nebo třeba bojujemezamarihuanu.cz? A co vůbec já mám, co přidávat svůj názor, do této kategorie? Měla bych sedět na zadku, jíst si křupky a sledovat Superstar. Ale dokud jsem mladá a můj názor se mi zdá víceméně správný, nechť je zveřejněn. Snad mi to mé víly tetičky odpustíte. Mávnete kouzelným proutkem a odčiníte všechny mé špatné skutky.

"Jsem pro legalizaci marihuany."

Asi nějak takhle zní můj názor. Ti, kteří si myslí, že mí přátelé obývají opuštěnou budovu, kde se zkouří a potopí své školské či středoškolské vzdělání, jste na omylu. Jsem obyčejná zdravá holka se stejně obyčejnými přáteli. Své úsudky a mínění považuju za moudré. Moudré není to správné slovo, řekněme, že je považuju za příliš nezkažené.

Žila, byla jedna dívenka. Kratší vlasy, které tu a z té strany měly jinou barvu, její věčný úsměv a ochota se hodily do kláštera a jednou nastal den, kdy si dovolila vzít drogu. Nebyla to přímo marihuana, tuším, že to byla ganja. Zkusila jsem jí přes skleněnku a doteď nelituju. Sakra a teď jsem se prozradila.


Líbím se jim?

13. may 2013 at 17:36 | Unicorn.
Připravila jsem pro vás článek. Je psán formou motivace a poukazuje na narážky na váš vzhled nebo když vám někdo řekne, že jste oškliví či vás nějak zesmění kvůli tomu, jak vypadáte. Vzpomeňte si na všechno, co máte. Vzpomeňte si na to, že krása spočíná v oku diváka, takže takovému hlupákovi se přece nemůže líbit někdo, tak krásný a speciální jako vy.



Občas jen tak sedím před zrcadlem a přemýšlím, co si lidé říkají, když mě spatří. Líbím se jim? Opovrhují mým vzhledem? Nevím, zda jejich odpověď bude, tak vlídná jak občas očekávám. Vím, že nejsem sama, která nad touto tématikou uvažuje a snaží se přijít na způsob jak všem vyjít vstříc. Právě naše přemýšlení a trápení naší mysli k nalezení odpovědí vede k tomu, co občas děláme. Schováváme naši přirozenou krásu za kosmetické výrobky. Je to správné? Probudit se s kadeřavými vlasy, bledými rty a nevýraznýma očima. Do školy/práce však jít jako někdo s rovnými vlasy, rudými rty a dlouhými řasami?

Osamělé myšlenky

10. may 2013 at 23:33 | Unicorn.
Má duše romantika, musela napsat něco kloudného a osamělého s otevřeným koncem. Aby si každá mysl dokončila děj sama. Možná někteří z vás, jsou hluboce zamilováni, žijící v představách, že je jejich láska neopětovaná. Tímto článkem, dávám těm zamilovaných naději, že občas se za tou klučičí fasádou může skrývat někdo, kdo vaši lásku napříč všemu opětuje.



Jednoho osamělého večera se procházela po městě, doprovázená půlnočním svitem měsíce. Odbočila do dlážděné uličky, kde svit pouličních lamp jen ztěžka doléhal a měsíc se skryl za vysoké domy. Všude kolem sebe viděla rozházené útržky ze svého života. Posadila se doprostřed tmavé uličky, schoulená s tváří položenou na kolenech. Zhluboka se nadechla. Chladný přívan větru a vzpomínek však nenechal její zelené oči suché. Jedna slza následovala druhou. V hlavě se jí promítala nějaká zamlžená vzpomínka. Byl v ní chlapec. Vlasy zkroucené do všech světových stran. Oči černé barvy, jen zblízka se zdály být tmavě hnědé. A šťastný výraz v obličeji. Chytil ji kolem pasu a políbil na narůžovělé tváře. Tancovali. Tancovali těsně u sebe na nějakou zamilovanou píseň, která jí zněla v uších. Jeho ruce cestovaly po jejím těle. Cítila, jak se dotýká každého nervu v jejím těle. Pohlédla do prázdné zdi. Vzpomínka se jí zdála každým okamžikem jasnější. Tou dívkou, kterou tak pevně držel, nebyla ona. Ona osaměle seděla na vratké židli u opuštěného stolu a sledovala, jak se jí odevzdává. Její slzy následoval hlasitý vzlykot a beznaděj. Tak moc ho milovala.

Prozření

8. may 2013 at 21:30 | Unicorn.
Dnes jsem se po dlouhé době rozhodla vyjít do společnosti. Nasoukala jsem se do džínových kraťasů, přetáhla jsem si přes hlavu své oblíbené tričko z H&M a obula jsem si conversky s americkou vlajkou. Své vlasy po ramena, jsem si pořádně pročesala, bledé rty jsem zvýraznila růžovou rtěnkou a krátké řasy jsem opticky prodloužila pomocí řasenky od Maybelline. Naposledy jsem pohlédla do ušmudlaného zrcadla. Popadla svůj mobil, zelená sluchátka a vyrazila. Slunce příjemně hřálo a všudypřítomná zeleň mě okouzlila. Po pár minutách klidné chůze jsem dorazila na místo. Už zdáli jsem si všimla svých přátel, kteří seděli na lavičce a bouřlivě fandili našemu týmu, hrál se totiž fotbal. Usadila jsem se vedle nich a příjemně se bavila. Po delší chvíli jsem zpozorovala svého bývalého přítele a jeho bratra sedícího o pár míst vedle nás. Na hlavě měl černou kšiltovku, z které mu vyčuhovaly blonďaté pramínky vlasů. A až na modrobílé kraťasy na sobě neměl nic jiného. Celou dobu si povídal se svým mladším bratrem Adamem a kouzelně se usmíval.

Místo, kde chci žít.

6. may 2013 at 19:26 | Unicorn.
Článek, který kopíruju z mého starého blogu. Jelikož si myslím, že na tento blog se hodí o hodně více. Snad si ho užijete jako všechny ostatní články, které jsou na mém blogu.

Místo, kde chci žít. Většina blogerů pojme článek na jedno z témat, které se na blogu objevilo 11.-17. března, sáhodlouhými bláboly o Francii, NY nebo třeba Moskvě. Řekněme, že já nebudu tento případ. Při takovém tématu se mi otevřelo spoustu dveří. Myšlenka na to, že každé místo je krásné a zároveň stejné mnou pluje jako voda na řece po bouřce. Nezáleží na tom, kde se nacházíme, jaká je zde kultura, tradice, záleží především na lidech. Kde bych chtěla žít já? Nikdy se mě na to nikdo nezeptal, nikdy jsem ve skutečnosti nepřemýšlela nad takovou otázkou. Možná jednou v noci před spaním, těsně před tím, než jsem se ráno probudila s oslintaným polštářem, že by se mi zdálo o vysněném místě? Je to banální otázka. Ptát se na přání, které se stejně nevyplní. A odpověď jako: ,,Jsem přesně, tam kde chci být.", větší klišé nelze očekávat.

Nejprve vás varuju, že pokud jste teenka, která věří, že si jí jednou vezme někdo slavný a nebo pokud se chováte příliš vyspěle, a přitom doma sledujete Disney Channel, prostě tento blog ukončete a vymažte ho z historie. Protože pak nechci slyšet připomínky o tom, jak jsem vám sundala vaše růžové brýle. Všechny ty velice vyspělé státy, které jsou samostatné a vůbec nejsou na pokraji krachu, píčovina bijící do očí. Při tomhle tématu, mě omluvte jakékoliv slušnosti nebo diskrétnosti. Opravdu? Vždyť je teď zadlužený úplně každý, i malé děti, kterým už rodiče stihli založit stavební spoření. A bohatí lidé? Zadluženost není jen o penězích, ale i informacích, které musí zůstat pod pokličkou. Šach mat.

Tumblr_mjpsvit7hp1qhavevo1_1280_large

Telefonní seznam

4. may 2013 at 22:29 | Unicorn.
Seděla jsem na kožené sedačce v bytě Adamova staršího bratra Tomáše. Na konferenčním stolku bylo pár zbytečných časopisů, ovladač a keramický popelník. Celý byt voněl devadesátými léty a obraz nad velkou plazmovou televizí mě děsil. Brouzdala jsem po místnosti, zatím co se ti dva dohadovali v kuchyni. Vše mělo své místo a o tom vypovídala i značná vrstva prachu. Na jedné z vratkých poliček ležel starý telefonní seznam. Byl zaprášený, téměř nedočtený s datem 2005.

Posadila jsem se na kávovou sedačku a začala jsem si telefonním seznam prolistovávat. Nejprve rychle, poté jsem se zaměřila na písmeno T. A vyhledala své příjmení. Bylo tam hned několik stejných příjmení s křestními jmény jako Otta, Dagmar a pak Libor, tedy můj táta. Telefonní seznam, uvnitř schovává tisíce jmen, desítky rodin a párů. Napadlo vás někdy, jaké by bylo každého jedince obvolat a popřát mu úspěšný den nebo krásné prožití svátků? Nebo popovídat si s důchodkyněmi o jejich šikovných vnoučatech a říct vtip pro zlepšení nálady někomu, kdo je smutný?

Bylo nám přiděleno tolik výjimečných schopností. Nejsme němí, jako zvířata. Můžeme promlouvat k lidem. Zkuste občas prodavačce v supermarketu popřát pěkný den a usmát se na ní. Po stovce zamračených zákazníků, to určitě ocení. Zkuste za jeden den sdělit, co nejvíce upřímných komplimentů. Když uvidíte někoho ustaraného, zeptejte se, co ho trápí. Ale především, pomáhejte i tam, kde žádné lidské oko není schopno dohlédnout. Neuvědomujeme si, jaký dopad na společnost mají naše činy, činy jedinců. Jak dokážou potěšit maličkosti.


Úsměv

1. may 2013 at 20:57 | Unicorn.
Podzimní rána roku 2011 byla u jiných rodin naprosto obvyklá. Maminky šly do dětských pokojů zbudit své potomky, babičky dlouze probouzely svá vnoučata a všechny děti se nakonec vypravily do školy. V mé rodině se mí rodiče mohli dívat na prázdnou postel a jít do supermarketu mi koupit ovoce, které by mi přivezli do nemocnice a taky, že tak udělali. I přes zákaz veškerého jídla a přísné diety, se můj noční stolek chlubil kopou ovoce, sladkostí a pošetilých dívčích časopisů. Mé vysílené tělíčko leželo na nepohodlném lůžku a místo mých rodičů, mě ráno budila uklízečka s mopem a hned poté vizita v podobě šedivého doktora, který sotva viděl na výsledky.

Po pětidenním pobytu doprovázeném pravidelným měření teploty a neustálým nicneděláním, přišly konečné výsledky. Starý doktor se ke mně opatrně nahnul, podíval se na mě a s druhým doktorem začali probírat mou diagnózu. Mí rodiče měli přijet až za několik minut, a jelikož jsem a vždycky budu všehoschopné dítě, rozhodla jsem se, že ač to bude špatná či dobrá zpráva, chci jí předat já, jako jejich dcera, nežli nějaký starý fousatý doktor. Zvedla jsem se z lůžka a šla jsem k sestřičkám, jedna jsi mě všimla ihned přes skleněné okno. Sdělila jsem jí, co mám v plánu a zda by mě mohla dovést k mému ošetřujícímu lékaři.