April 2013

ZÁVODNICE ČÍSLO 66

20. april 2013 at 12:39 | written by Unicorn
"Číslo 66"
"Jo, tak to budu nejspíš já." Na nohách ošoupané černé conversky, džínové kraťasy, kolem pasu károvanou košili a volné tílko s potiskem tygra od Drop Dead, sebrala jsem ze země svůj batoh a vlepila ho do tváře mého nejlepšího kámoše. Rozepnula jsem přední kapsu a vytáhla pomačkaný cár papíru.
"Tady máte," prohrábla jsem své delší kaštanové vlasy a podala papír mladé slečně, která stála za pultem s logem Coca-Coly. Říkanku, kterou se mi slečna chystala převyprávět, jsem z půlhodinového čekání ve frontě uměla zpaměti.
"Tady je vaše číslo, které si přiděláte na…"
"…tričko. Všechno jsem slyšela nejméně patnáctkrát, nemusíte to opakovat. A kde je ten formulář?" Každý svůj nudný výklad zakončila tím, že předala formulář přes dvě A4 dlouhý, přání pěkného dne a jako třešničku na dortu přidala vynucený úsměv. S pochopením jsem se usmála a podívala jsem se do davu lidí.
"Ušetřila jsi mě, díky. Tady máš ten formulář a příjemný zbytek dne," vycenila svůj předkus k úsměvu. Obávám se, že tentokrát to nebyl falešný úsměv.
Mířila jsme směrem k desítkám stánků a mezi dav vyšších lidí, než jsem byla já sama.
"Kde vězíš?" Kadeřavé hnědé vlasy, ten nejroztomilejší úsměv na světě a krásné zelené oči. Na sobě černé tričko, volnou černou mikinu a v ruce longboard. Přehodil svou paži přes má ramena a mířili jsme dlouhou cestou až k místu veškerého dění.
"Páni! Tady je to ještě větší než na fotografiích. Jsi si jistá, že to zvládneš?"
"Jestli jsem si něčím opravdu jistá, tak tím, že to zvládnu. A můžeš na chvíli přestat mluvit? Nasávám okolní atmosféru a sluníčko." Na nebi ani jeden mráček a teplota byla opravdu červencová. Všude kolem veselé barvy a z obrovských reproduktorů se linuly ty nejlepší letní písničky.
"Prosím?" Zvedla jsem vyzvánějící mobil.
"Doufám, že to zvládneš a nevadí ti, že tam nejsme s tebou," řekla mi starostlivě máma přes obrovský hluk.
"Jak je na vodě?" Sarkasticky jsem se zeptala bez jakéhokoliv zájmu o odpověď.
"No… íš yl by tu í dys u by náma."
"Nejde ti vůbec rozumět a navíc už musím jít, užijte si dovolenou beze mě," zklamaně jsem ukončila hovor. Pohlédla na mého nejlepšího kamaráda, který seděl na lavičce a vytáhl z mého batohu brusle. Své rodinné starosti jsem hodila za hlavu a soustředila se na svůj sen.

Všude byl příšerný zmatek, ale to naopak přidalo veškerému mému nadšení. Své brusle jsem již měla na nohou a čekala, až vyvolají moje číslo. Můj kamarád mě neustále podporoval, držel mě za ramena a říkal něco jako: "Vidíš tamtu holku, má moc velké kozy na to, aby jela rychleji než ty." Nebo "Vsadím se, že tamta bloncka si spletla podpatky s bruslemi." I když se choval povýšeně nad ostatní, vše omlouval fakt, že mě pokaždé dokázal rozesmát a rozptýlit.
Když vyvolali naše čísla, přesunula jsem se na start. Veškeré tekutiny v mém těle doslova zamrzly. Neměla jsem strach z toho, že budu poslední, nikoliv z toho, že se veřejně ponížím. Jakmile vystřelili z pistole, všechen strach mě prostě opustil. Jela jsem, tak jako jezdím ve své rodné vesnici, kdy mě doprovází skvělá hudba a volné myšlenky.
Od startu do cíle to byly přibližně 4 km. Takže soutěž byla spíše o vytrvalosti, nežli rychlosti. Jela jsem tak, jak bylo možné. Ti, kteří mě předjeli, většinou odpadli o kus dál. Když jsem byla kousek od cíle, pořádně jsem zabrala a předjela jsem několik desítek lidí.
"A na osmém místě se umístila Nikola…"
I přestože jsem nedostala pohár či medaili, jen nějakou hloupou tašku s dárky, ten pocit, který jsem měla, když jsem se ocitla v první desítce ze stovky soutěžících, byl hřejivý.
"Zvládla jsem to!" Skočila jsem svému dlouholetému příteli do náruče a pořádně ho políbila na líčko. Když mě položil na zem, začali jsme oba dva dětinsky tancovat a radovat se z mého úspěchu.

Nezáleží na tom, jestli to, co vás baví a naplňuje, jsou počítačové hry, blog, longboard, jízda na koni, skok s padákem. Nezáleží na tom, jestli jste v tom dobří nebo ne. Jediná věc, na které opravdu záleží je, že se jedna jediná věc postará o to, abyste mysleli jen na to dobré. Že vám vykouzlí na vaší tváři krásný úsměv a nejen vám, ovšem i těm, kteří vás mají rádi.
I kdybych skočila na začátku celé té soutěže. Odřela si nohy a s ponížením šla domů. Věděla bych, že když si na ty brusle stoupnu zítra, tak to všechno bude pryč.
Navíc to, co tvoří komunitu, jsou společné zájmy a jediné, co může definovat to, kým jste, je věc nebo člověk, kterou milujete více než sami sebe.

MYSLÍM SI, ŽE UŽ TO NEMÁ CENU

4. april 2013 at 20:51 | written by Unicorn

"Jen zavři své oči, všechno bude v pořádku."

Cítím nenávist, vztek, strach, žal, ztrátu…ale nakonec láska opravdu hory přenáší. Jsem zrazená, ztracená a odmítnutá.
Jeho silné paže se vinuly kolem mého bezmocného těla. Dlaněmi mi lehounce přejížděl po zádech. Poté mě něžně políbil na čelo, rozechvěla jsem se. Poddala jsem se hlasitému pláči. "Všechno bude v pořádku," věrohodně opakoval.

Lidé přichází a zase odchází, téměř stejně jako postavy z oblíbené knížky. Když jí posléze zavřete, postavy vám již řekly své příběhy a vy začnete znovu s jinou knihou, s úplně novými postavami a dobrodružstvím. Pak zjistíte, že jste se zaměřili na postavy z minulosti a proto miluju knihy. Okamžik, kdy jednu otevřete a ponoříte se do ní. Můžete utéct od světa do příběhu, který je mnohem více pozoruhodný, než kdy vy můžete být.
Potřebovala bych na chvíli uniknout. Od věcí, které se změnily. Lidí, co jsem ztratila. Od zjištění kolik z toho byla moje chyba.

"Myslím si, že už to nemá cenu," pronesly jeho úzké narůžovělé rty, jež se často přetvořily na kouzelný úsměv se slabými vráskami pod očima.
"Dobře, jak myslíš," šibalsky jsem se usmála. Jemně mi projel dlaněmi mezi vlasy a zdvořile se naklonil k polibku, který jsem radostně přijala.
Náš vztah je utajovaný. Vidím ho přes halu, opírá se o skříňku, v košili, kterou tak miluje a způsob, jakým si kouše spodní ret. Najednou uvidí mě a usměje se. Usměje se, jakoby všechen ten hluk zanikl a jediné, co si přeju slyšet je, jak vysloví mé jméno.
Když mi naposledy řekl větu - Myslím, že to nemá cenu, co doopravdy znamenala, bylo - Miluju tě.

Chvílemi jsou v našich životech momenty, kdy být sám sebou nestačí. Kdy je naše největší síla, zároveň naší největší slabostí. Ale když se jednou zamilujete, nejsem si jistá, jestli to ze sebe dokážete setřást. Láska vás donutí přijmout osobu, kterou milujete a přijít na způsob, jak s ní prožít zbytek života. Ukázala jsem laskavost, odpuštění a soucit a to vše pro něho. Ovšem, teď když je vše řečeno a uděláno. Jediné, co bych si přála víc než jeho, je pouto rodiny.
Protože, když ztratíte někoho, koho jste milovali, jediné co vám po něm zůstane je díra ve vašem životě, kde byl někdo, o koho jste se dříve starali.

Část ze mě, to chce ukončit. Ta druhá, chce být zachráněna. Bojovala jsem, tak tvrdě. Podařilo se mi odolat. Ale jaký to má smysl? Nikdy nebudu mít to, co si přeji. Nikdy nebudu tím, čím chci být. Nejsem sama sebou a chybí mi to. Chybí mi to víc, než cokoliv jiného na světě. Je to mé tajemství. Ale je tu jen trocha bolesti, co můžu snést.

Poznámka autora: Je to útržek z příběhu o dívce, která přemýšlí nad jejím životem po smrti někoho blízkého. Během jejího příběhu je přilnutá k jejímu utajovanému příteli, který jí neustále utěšuje. Přirovnání ke knize jen poukazuje na to, jak moc pro ni ztráta milované osoby znamená, jak moc jí i přes novou kapitolu jejího života postrádá. Dává si za vinu, že se k dané osobě během jejího života nechovala lépe. Poprvé po dlouhé době přiznává, že lidem, kteří jí milovali, nevěnovala pozornost, zatímco klukovi, který jí miluje, jen když se to hodí, zaprodala celé své srdce. Pointou je, že láska je jeden z nejsilnějších pocitů v našem životě, avšak láska musí být opětovaná, neustálá. Ti, které milujeme nás z části - definují a vytváří náš život. Občas to, co pro nás znamenali, zjistíme, až když nám po nich v srdci zůstane nevyplněné místo, kde kdysi bývali.

BOJUJ ZA TO, CO MILUJEŠ

3. april 2013 at 18:57 | written by Unicorn

"Stoupni si a bojuj!" Přidrzle řval můj táta. Díval se na box, jeden z jeho oblíbených sportů. Vždy mě zajímalo, proč ho tento sport tolik zajímá. Když jsem se jedenkrát ocitla sama doma, rozhodla jsem se podívat na zápas, i přestože jsem pravidlům nerozuměla. Vedle sebe jsem si na koženou sedačku položila brambůrky a Coca colu.
Děj mě nebavil, co mě ovšem uchvátilo, byla píle a odhodlání. I přes zakrvácenou tvář a pár vypadlých stoliček, dokážou bojovat. Dokážou několikrát za sebou vstát ze země a usilovat o vítězství.
Dokážete si takové vlastnosti vůbec představit v životě? V manželství? V přátelství? Bez ohledu na to, kolikrát mu ublížíte, pokaždé vstane a bude bojovat pro to, co chce, co miluje. Nehledě na to, jak ho srazíte na kolena, na konci si s vámi potřese rukou a pogratuluje vám k výhře.

Mám spoustu dobrých přátel, ovšem ne ty nejlepší. Mám podporující rodinu, když nepočítám příbuzné.
Když si někdo získá vaši přízeň, přestane se snažit. Vše o co usiloval, získal. Postupně se stáváte samozřejmostí a poté stereotypem. Ačkoliv se sebe víc snažíte, pokud snaha není opětovaná, je k ničemu.

Mí přátelé mi dokazují, že mě mají rádi, jen pokud si můžou hrát na krotitele lidských duší. Nepoznají, když nejsem v pořádku. Berou jako samozřejmost, že se jim svěřím. Ovšem, co bych byla za člověka, kdybych pokaždé, když nebudu v pořádku, žádala o pomoc druhých, bez toho aniž by se nabídli?
Proč nemůžou být mí přátelé, jako boxeři? Vytrvat se mnou, být trpěliví a usilovat o mé přátelství každý den. Proč si myslí, že si zaslouží mé přátelství, když neudělali nic, proč by si jej zasloužili? Občas pro lidi, které máme rádi, musíme něco obětovat. Ukázat jim, že za to stojíme. Nevím, zda se to ztratilo na poště, ale mí přátelé mi dokazují jen, proč si mě nezaslouží.

Mám skvělou mámu, tátu i sestru. Ovšem když se byť jen trochu rozhlédnu dál? Když pohlédnu na mé tety a strýce? Bratrance a sestřenice?
Být rodina, neznamená být jen navzájem spjatí pokrevními svazky. Být rodina znamená společný způsob života, pochopení a především soucítění. Jakmile se zraní jeden, zraní se i ostatní. Jakmile je jeden na dně, ostatní mu pomůžou navrch.
Naše rodina je možná pokrevně spjatá, ale kde se rozplynul všechen cit? Kdybychom jen trochu jeden podporovali druhého, vkládali do sebe důvěru a bojovali jeden pro druhého. Nebylo by to lepší?

I přestože ubližujeme ostatním, své přátelé a svou rodinu, bychom měli za každou cenu ochraňovat.
Viděla jsem, film Válečný kůň. Víte, co jsem si z něj vzala? Když někoho milujete, nechte ho jít, pokud se k vám vrátí, máte být spolu, jinak jste nikdy být neměli. Jelikož lidé, kteří mají být spolu, k sobě vždycky na konci najdou cestu.

ZKUSTE ŽÍT

2. april 2013 at 20:49 | written by Unicorn

Narodila jsem se v letním období. Začátkem měsíce srpna, kdy spousty lidí uvažovaly nad tím, jak vyjít se zbytkem, který jim zůstal po strašlivé povodni.
Lidstvo přežilo tolik složitých etap, vytrpělo si tolik porážek a životních neúspěchů. Radovali se z neštěstí ostatních. Plakali nad ztrátou svých blízkých. Modlili se každý den za svůj život bohu. Zas tak moc se toho nezměnilo.
V každém z nás se stále skrývá velká moc, ale ani trocha pokory. Myslíme si, že nemůžeme dělat chyby, ale přijde chvíle, kdy zjistíme, jak moc se mýlíme. Chyby nás dělají lidskými a lidské je chybovat.
Přežili jsme otrokářství, první světovou válku, občanskou válku, Adolfa Hitlera a dokonce i založení facebooku (pozn. moje definice facebooku se dá shrnout do jednoho souvětí a to - Nás okrádá o čas, jiným platí živobytí) nebo pojmenování našeho nejvýznamnějšího letiště, letištěm Václava Havla.
Opravdu si někteří z Vás myslí, že když jsme byli vystaveni tolika překážkám, a některé si s sebou nosíme jako velké břímě doteď, že si nemůžeme dovolit chybovat?

Tak moc důvěřujeme ostatním. Strávíme svůj volný čas na facebooku a všech těch věcí, co nás okrádají o rozum a čas. Mračíme se kvůli maličkostem. Nějak jsme přišli na to, že je to pro nás správné. Chyba. Věřte sami v sebe namísto ostatních. Nestravte svůj volný čas u něčeho, co vám sebou nic nepřinese. Přestaňte sdělovat lidem srze sociální stránky, co děláte. Jděte číst knihu nebo malovat a především buďte šťastní z maličkostí.

Zkuste žít, jako kdyby minulost byla lekce, přítomnost dar a budoucnost motivace. Protože ať už, se ve svém životě cítíme na dně, zničeni, možná se plazíme ve špíně - a myslíme si, že jsme bezcenní. Ale to všechno přesto nemění naši hodnotu. Hodnota každého z nás zůstává zachována, jakkoliv budeme špinaví, chudí, nebo ztracení.