March 2013

POPRVÉ BLÁZNIVĚ ZAMILOVANÁ

31. march 2013 at 18:59 | written by Unicorn

Mám pocit. Mám pocit jako by byl ta nejopravdovější věc, co mě kdy potkala. Poprvé, když jsem ho spatřila - byl jiný. Působivě se mi představil, ale zdál se mi povznesený nad ostatní. Už jen tím, jakým způsobem vtipkoval a snažil se na sebe strhnout veškerou pozornost.
Pak se, ale vše otočilo o 360°. Začal si se mnou povídat, více než to, začal flirtovat. Našel způsob, jak se dostat k mým citům a mému myšlení. Celou mě pohltil. Nepřála jsem si, nic jiného. Než aby přistoupil blíž, vášnivě mě políbil a nikdy mě nepustil.

Stalo se, bylo to v parku, šli jsme společně pro bundy, které jsme měli přinést kamarádům. Byl mráz, na obloze nebylo jediné hvězdy a ten pocit si někde uvnitř schovávám doteď. Všechno pak bylo jinak. Byl tak dokonalý, jakoby ani nebyl skutečný.
Po té noci, jsme si skoro každý den psali. Měli jsme stejné názory, stejný humor. Rozesmával mě přes obrazovku. Vždy když napsal něco lichotivého, bylo to jako kdyby mi v bříšku poletovalo tisíce motýlů a chtělo se mi štěstím plakat.
Den co den, jsem na něj myslela, na jeho něžný úsměv, na to jak roztomile krčí nos nebo se o mě vtipně opírá. I přesto, že mi spousty lidí říkalo, že jsem jen rozptýlení. Necítila jsem to tak. I když jsem o něm slyšela ty nejhorší věci a všichni se snažili mi zatemnit mou mysl, nedalo mi to. Stále bylo ve mně něco, co mi dávalo pocit, že každý okamžik s ním, byl opravdový.

Když jsem ho viděla po té noci, ze začátku se ke mně moc neměl. Pak jsme si začali povídat, z povídání jsme na sebe začali civět a poté jsme vedli spousty nesmyslných témat. Nakonec jsme si šli splnit pár slibů. Jedním z nich byly ploužáky.
Zatáhl mě do takové úzké uličky, všude kolem byly jen schody. Když jsme začali tančit, držel mě tak pevně, byl tam jen pro mě. Bylo to jako ve filmu, když v pozadí hraje příjemná a nadějná hudba. Kdy vaše srdce zalije milión pocitů.
Smála jsem se. Byla jsem volná jako ptáci, kteří krouží na obloze a vytvářejí v hejnech siluety. Můj smích následovala spokojenost. Byla jsem na místě, kde jsem si přála být ze všeho nejvíce. Na nic jsem nemyslela, byla jsem volná a odhodlaná nevzdávat se toho pocitu. Celý večer si mě všímal.
Když jsme se loučili, dal mi slib, že za mnou přijede 27. prosince.

Nastalo ráno 26. prosince a já vyčkávala nějaké znamení, nadějnou textovou zprávu, cokoliv. Bylo to jako čekat na déšť v období sucha. Večer toho dne mi napsal, že přijede. Domluvili jsme se na času a vytvořili pár lákavých plánů.

Celý následující den, jsem uklízela náš dům. Chtěla jsem, aby všechno bylo perfektní a ono bylo. Uvědomila jsem si, že nemusím uklízet nebo se malovat. Nebo si dávat to nejznakovější oblečení. Oblečení se stejně postupem času svlékne. Make-up rozmaže a vytratí. A místo může být jakékoliv, hlavně že jste s někým, koho máte rádi. S klukem, který vám dokáže říct, jak krásný je váš úsměv i přestože ho ostatní zavrhli. Dokáže vás rozesmát, když jste zmatená. Byly to momenty, kdy jsem se cítila jako princezna. Jako kdyby si na několik hodin s ním, obula střevíčky.

Jel za mnou celkem třikrát. Šestkrát seděl ve vlaku čtyřicet minut kvůli mně. Třikrát jsem přehodnotila své úsudky a smířila se s tím, že je skvělý a úžasný. To taky je. Má všechno, co by měl kluk mít. Je pohledný, milý, vtipný, používá narážky a dělá vás naprosto výjimečnou.
Měla jsem pocit a ne ledajaký. Snila jsem o něm a o mě. Snila jsem tak příliš, že mi můj sen proklouzl skrze prsty a mě zbyla jenom velká bolestivá rána. Není to zlomené srdce, ale zklamání. Hořkost. Pocit říct mu, co k němu cítím nebo jsem cítila. Sama nevím, jak na tom jsem. Okamžik, kdy se podívám do jeho krásných hnědých očí a budu mu schopná říct, že udělal to, co každý.
Všechno to začalo tak nevině a nadějně. Všechno se to točilo kolem nás. Až do chvíle, kdy jsem začala pociťovat, že říct, že je někdo součástí vašeho života, neznamená to, co jsi většina lidí myslí. Být součástí něčího života, není o pocitech, chvílích, ale oddanosti. Oddanosti vložit peníze, úsudek a snahu do toho být s danou osobou. Strávit s ní den ve stejných šlápějích. Opustit od stereotypu. Byl to on.
Vím, že jakkoliv jsem na něj naštvaná nebo jakkoliv se cítím uraženě. Chci, aby byl šťastný, ať už s tou svojí nejlepší kamarádkou nebo s nějakou další holkou, která se do něj zamiluje.
Vím, že mi bude trvat delší dobu, než si uvědomím, že už tu není vedle mě, abych chytla jeho ruku a cítila se výjimečná.
Vím, že ačkoliv ho vidím na každém kroku, on si žije svůj vlastní šťastný život.
Kdykoliv, když vidím trailer na Nespoutaného Djanga. Kdykoliv, když řeknu nějaký dvojsmysl, když si čtu ty velké bíle nápisy, které mám nalepené na své skříni, vzpomenu si na to, co mě dělalo šťastnou, ale zároveň si vzpomenu na všechno, co jsem ztratila z neznámého důvodu.

Jsem holka. Nejsem materialistická. Každý má pro mě svým vlastním způsobem hodnotu. Několikrát za den se podívám na čas a stejně si ho nepamatuju. Otevírám ledničku a poté jí zavírám s přesvědčením, že v ní nic není. Když se sprchuju, tak si zpívám. Schválně tancuju příšerně. Nejprve sním to nejlepší a poté to, co mi nechutná. Často se dívám na romantické filmy a poté je vypínám se znechucením, že se nic tak úžasného nikdy v mém životě neobjeví. Urážky si beru příliš k tělu a často pláču bez jakéhokoliv přijatelného důvodu.
Ale jsem pyšná na to, kdo jsem. I když nejsem dokonalá, mám místo nosu garážová vrata a často se na sebe dívám do zrcadla s tím, že na čase začít se sebou něco dělat. Jsem pyšná na to, jaké mám rodiče a tradice. Mám se ráda, i když to nedávám příliš najevo.

Se slzami v očích dopisuju jednu kapitolu mého života. Tu, ve které jsem byla poprvé bláznivě zamilovaná.

ŽIVOT NENÍ ČERNÝ

29. march 2013 at 20:58 | written by Unicorn

Dnes mi jeden z nejdůležitějších lidí, řekl něco, co pro mě dost znamenalo. Někdy se nám zdá, že je v pořádku se občas podřídit, následovat instinkt druhých. Ovšem vidění klame a snění nám dává víru. Při odbočení v našich snech, ztrácíme cestu, poté motivaci, víru a nakonec ztrácíme i poslední kapky naděje. Je správné říct, že se nám něco líbí, přestože lžeme sami sobě i druhým? Přiklonit se k názoru ostatních, jen aby nás přijali?
Dovolím si citovat mou oblíbenou zpěvačku Jessie J - "Je v pořádku nebýt normální!" Občas je těžké následovat své srdce. Avšak princ prošel nesnází a trním, aby políbil Růženku a získal své království. Pohledný a nafoukaný princ se změnil ve zvíře, do kterého se i přesto dokázala zamilovat krásná, mladá dívka. Karkulka šla takovou dálku, za svou babičkou, a přestože jí snědl vlk, své babičce nakonec košík plný dobrůtek předala.

Máš svůj sen? Máš o co bojovat? Neseď, nepostávej, nehledej záminky, proč nemůžeš, zvyš svá očekávání, najdi motivaci. I když to bude bolet, když dojdeš do cíle. Co ucítíš? Radost? Sílu? Spokojenost? Není důležité, co ucítíš, ale co uděláš. Po vítězství se začneš soustředit na nový cíl. Není důležité, kolikrát spadneš a kolikrát vstaneš. Ale kolikrát vyhraješ a kolikrát to zkusíš znovu.
Můžu říct, že to, co mě drží při životě je má rodina, tamty boty od Humanic, které jsem letos dostala na Vánoce nebo ta nedávno koupená zajímavá knížka. Jediná věc, která je však vždy tady, ať jsme ztracení nebo v depresích, ať jsme sami nebo obklopeni falešností, je víra v nás samotné.

Jsi na dně, tvé rány jsou hluboké a jsi sám? Otevři oči, to co tě nevytvořilo, tě přece nemůže zničit. I ode dna se dá odrazit, rány se postupem času zahojí, a když vše není v pořádku, tak pořád není konec.
Nevěříš v romantické filmy a v pohádky? Jednou mi někdo řekl, že vše co si dokážeme představit, je skutečné. Ale i přesto, když se podíváš na film, který tě donutí přemýšlet a změní tvůj úsudek, tohle zamítáš? Jak víš, že kolem nás není jedinec, který pro svou holku a zároveň svou nejlepší kamarádku nenechal na nádraží uspořádat skupinový tanec, jako to bylo ve filmu Kamarád taky rád? Jak si můžeš být jistá, že kluci nezvedají svou paži do vzduchu, aby přiznali, že nás získali?

Život není černý. To jen my ho takovým děláme.
Chceš být šťastný? Zapomeň na minulost, přijmi své chyby, vyplač se, pokračuj dál, poděkuj Bohu, nestav zdi, místo mostů a vždy se usmívej, protože nikdy nevíš, kdo se zamiluje do tvého úsměvu. Navíc není nic krásnějšího, než úsměv, který se probojoval skrze slzy.
Pamatuj si, že lidé nesnáší, pouze věci, kterými nemůžou být nebo, které nemůžou mít.

VÝSTŘEDNOST

28. march 2013 at 18:36 | written by Unicorn

Bylo to jednou v létě. Sluníčko zapadalo za horizont. Lidé opouštěli pláž, kvůli náhlému ochlazení a romantické duše přicházely sledovat nádherný přírodní jev. Pak jsem tu však byla já, seděla jsem na kraji pláže a mé ruce svíraly knížku s názvem Talisman od Nicholase Sparkse. Teplá mořská voda mi omývala má chodidla, zatímco mé tělo hltalo každé slovo, každý dialog.

Najednou si mě, dívky ve žlutých letních šatech, které připomínaly kdejaké modely od světových návrhářů, a přitom jsem si je pořídila ve výprodeji za pár korun, všimla drobná osoba. Podobala se na zpěvačku Birdy a měla něco přes metr čtyřicet. Do písku pohodila vintage backpack a posadila se vedle mě. Prohrabovala se ve svém batůžku a vytáhla z něj potrhaný skicák. Nalistovala na prázdnou stránku a tužkou začala něco črtat.
Chvíli jsem si jí prohlížela. Její vlasy se na slunci zbarvily do rezava a její pokožka byla bílá, jako sníh. Její útlé nohy zdobily černé conversky a nad pasem jí končily světlé, džínové kraťase, ve kterých měla zastrčené tričko s nápisem If you tell the truth, you don't have to remember anything.
Začala jsem číst a v tom mi položila skrčený kousek papíru mezi dvojstránku v mé knize. Knihu jsem položila do svého klína a papírek opatrně začala otevírat. Dívka bedlivě pozorovala mé reakce.
Těsně před tím než jsem jej otevřela, mě jemně chytila za ruku a řekla: "Can you take off your glasses, please?" Sundala jsem své sluneční brýle wayfarer s tmavými sklíčky. "Now you can look," skromně se usmála.
Mé tělo přetékalo zvědavostí. Papír jsem zlehka rozevřela, pohlédla jsem do strany na to milé děvče a zdvořile se usmála. Když jsem se do papíru zdlouhavě zadívala, v dolním pravém rohu bylo drobným písmem napsáno For that girl what I meet in sunset a na obrázku byla dívka, která v rukou držela knihu a sledovala západ slunce. Byla jsem to já.

"Why did you do that?" nedbale a stydlivě jsem se zeptala.
"'Cause I'm not like everyone else?" odpověděla mi řečnickou otázkou. Zvedla se ze země, otřepala se od písku, popadla svůj backpack a pomalu odešla. Když už byla dívka tam, kde lidské oko nedohlédlo. Obrázek, který mi věnovala, jsem přehnula na půlky a vložila do mé knihy. Podívala jsem se na západ slunce a pokračovala ve čtení.

Často si pleteme výstřednost s originalitou. Výstřední není jedinec vyhlížející z davu svým stylem nebo ten, kdo na společenskou událost přijde v trenkách - to je jen člověk nedodržující zásady slušného chování.
Výstřední člověk je ten podivín, jež potkáte při západu slunce a on s pomocí tužky a papíru, dokáže přehodnotit vaše úsudky. Je to ten člověk, který se liší od toho, co vidíte všude kolem vás. Výstřednost je jen zvláštnost, která dělá člověka originálním.
Výstřednost se nachází v každém z nás, avšak každý ji nachází v něčem jiném.

JSEM V POŘÁDKU

27. march 2013 at 17:51 | written by Unicorn

"Jsem v pořádku," odpovídala mladá dívka, jakmile se jí náhodný kolemjdoucí zeptal na to, co se jí stalo. Rudě červená krev jí proudila z nosu přes konečky prstů a sklouzávala po předloktí, než se odrazila od země. Mohutné kapky krve odkapávaly z rukávů nemocničního obleku. Kolem zkřehlého zápěstí se linuly znatelné jizvy od provazů. Rozcuchané, hnědé vlasy střežili polovinu obličeje. Již z pohledu bylo jasné, že levé oko nezná pohled na svět. Bylo dotčeno lidskou rukou, tak jako další části jejího bídného lidského těla.

Pomalou chůzi se procházela po zalidněném náměstí. Bosými nohami našlapovala na zem a otáčela se na špičkách chodidel jako baletka. Zohavené nohy, odřené lokty, podrásaný obličej, a přesto se talentovaná cizinka spokojeně usmívala. Když spatřila, jak naproti ní běží doktoři, začala se hlasitě smát.
Jeden z doktorů jí popadl za ruku a začal jí táhnout směrem do psychiatrického zařízení. Bránila se, škrábala, kopala kolem sebe a roztřepaným hlasem křičela: "Já už to víckrát neudělám, mami."
Druhý doktor vzal velkou injekční stříkačku, rychlými pohyby se napřáhl a v minutě…se dívka ležící na nemocničním lůžku, probrala. Dýchala čistý vzduch a snažila se zvednout. Odkryla zpocenou a zchumlanou peřinu a zjistila, že je připoutaná k posteli několika pásy. Začala plakat, do svých zkřehlých dlaní, začala křičet, ale nikdo nepřicházel, snažila se najít si cestu ven.

Když se dívka po půlhodině uklidnila a prohlížela celé své zpustošené tělo, dveře se pomalu a klidně začaly otevírat a do pokoje vešel mladý muž. Neměl na sobě sako, ani bílý plášť. Avšak byl to její zachránce. Podíval se na ni a tichounce řekl: "Takhle jednou skončíme všichni."
Dívka se mlčenlivě podívala, slzy jí proudily z krásných zelených očí po lícní kosti na čistý bílý polštář.
Mladík se otočil a pomalým rozvážným krokem překročil práh, snažil se neotočit, jeho velké srdce mu přeříkávalo celou historii této mladé dívky, avšak rozum říkal, aby ani minutu nevyčkával a jen odešel. Poslední krok mladého muže se rozléhal po podlaze.
Ona jen odkryla peřinu a svým propoceným tělem proklouzla skrze pásy. Nohy svěsila z postele, odpojila se od přístrojů, a jak jen jí její tělo dovolovalo, tak rychle běžela za mladým mužem. Chytila ho za rukáv, ve snaze mu něco důležitého sdělit. Hodiny se posunuly o další minutu a její bezbranné tělo klesalo k podlaze.
Všichni se seběhli k dívce a snažili se oživit její organismus, avšak mladík je odháněl. Když viděl, že už se nedá zachránit nic, otočil se a odešel, proudy slaných slz se mu hnaly z očí, avšak mu nepřicházelo v úvahu, něco dělat, jen jít pryč z toho místa.

Po několika dnech klepal mladík na mohutné, bukové dveře. Po chvíli se otevřely a v nich stála žena, podobající se mladé dívce. Pustila mladíka dovnitř a spolu s manželem se usadila na pohodlnou, koženou pohovku. Žena neměla ani tušení, kdo onen mladík je, ale věřila mu natolik, aby ho pustila dovnitř.
Mladý muž se usadil naproti a začal vyprávět.
"Je to zhruba rok co jsem poznal velmi silnou a nadanou tanečnici, hloupě se usmívala a nevěděla si rady s porouchaným autem. Byla jako květ, krásné narůžovělé tváře a úsměv bijící do očí. Odložil jsem nákup, a jelikož můj táta vlastní autoservis, dívce jsem pomohl odtáhnout auto. Po týdnu se ukázala, usmívala se a děkovala a tak jsme se poznali. Byla to pro mě žena, s kterou bych dokázal žít, tak sebevědomá, obětavá a nenáročná," odkašlal a pokračoval dál.
"Začali jsme se vídat, probrali snad každé téma a navštěvovali jsme různá místa. Nebyla to obyčejná láska, byla to sympatie a vášeň, co zajiskřilo při každém polibku mezi námi. Pak jsem jí, ale dlouhou dobu neviděl. Začala se mi stranit. Začala mě přehlížet. A já pokaždé jezdil na nákupy v pátek, jelikož to byl den, kterým to vše začalo." Sklopil svou hlavu k zemi.
"Jednoho dne jsem šel odnést zásilku, do jedné taneční školy a tam jsem jí uviděl. Smála se mi spolu se svými domýšlivými přáteli. Zdála se mi jiná. Jednoho večera ke mně přišla a omlouvala se mi za vše, co udělala. Povídala mi o tom, že se jí něco stalo. Měla komplikace s nevlastním tátou a svou zlost a strach si vybíjela na lidech, na kterých jí nejvíce záleželo. Plakala mi do náručí a snažila se najít samu sebe. Chtěla odjet ze země někam pryč, avšak já jí to nedovolil. Opět se mezi námi vytvořilo to pouto, jaké jsme měli, když její ruka projížděla mými vlasy, hned na začátku."
"Jedné noci, přišla ke mně domů, krev se jí valila z nosu, její křehké nohy se podlamovaly při každém kroku. Uložil jsem jí do postele a každičký den jsem se o ni staral, dokud už nebyla docela v pořádku. Pokaždé když jsem se jí zeptal, co se jí stalo, odpovídala - "Jsem v pořádku." Přesto však nezakryla svůj žal," své prsty spletl jeden v druhý.
"Nikdy mi nevysvětlila, co se tu noc stalo a já jí chápal. Každý máme své problémy. Ovšem vše se změnilo 13. května. Byl pátek a já jí našel povalovat se na vlakovém nádraží v nemocničním obleku. Ležela na studené zemi, neměla u sebe nic. Byla celá domlácená. Naložil jsem jí do auta a odvezl do nemocnice, kde o ní neměli ani zdání. Objel jsem každou nemocnici, ale nikde neznali její jméno ani tvář. Až nakonec jsem zkusil místní psychiatrický ústav." Jeho ústa se třásla při zadržování slz.
"Vešel jsem dovnitř a kolem ní se seběhlo, tucet doktorů, kteří jí zachraňovali život. Já čekající jsem seděl na plastové židli, dokud si ke mně nepřisedl starší doktor. Skleslým hlasem mi řekl: "Mladíku, ty musíš být, ale statečný, že si se o tuto dívku postaral. Je náš zvláštní psychiatrický případ." Poté položil svou dlaň na mé rameno. "Musíš jí nechat jít. To nevidíš, že si ubližuje? Že si vymýšlí historky o svém nevlastním otci? Nebýt její matky, tak už má všem dnům konec," řekl a prohrábl zvrásčenou dlaní svými vlasy."
"Odešel jsem a každý kousek této skládanky jsem si poskládal do sebe. Stranila se mi, protože ze mě měla strach. Měla strach z jakékoliv náklonnosti od mužů. Chtěla opustit tuto zemi, jelikož tu nebylo nic, co by jí drželo," pokračoval a šlehavé plameny se mu valily z očí.
"Měla strach z vás, z toho že jí znovu ublížíte. Jste silný muž, který ubližoval mladé a milé dívce. Dohnal jste jí k šílenství, sebral jste jí sílu a odvahu. A postaral se o to, aby s ní byl zvláštní psychiatrický případ. Když jsem jí viděl naposledy, ležela přivázaná na posteli a doufala, že jí odtamtud dostanu. Doufala, že jí zachráním, ale já jí nezachránil."
Její matka plakala a všechnu svou pochybnost vkládala do svých dlaní. Byla tak vystrašená, bušilo jí srdce a zhluboka se nadechovala. Její manžel se zvedl z pohovky a snažil se sám sebe uklidňovat, aby chlapce neuhodil a pak dodal: "To ty jsi ten grázl, co od ní odehnal doktory a co jí nechal umřít?"
Jeho tvář zdobil lišácký úsměv a odvážně řekl: "Víte, máte pravdu. Jsem grázl a nechal jsem jí umřít. Jak by jen mohla pokračovat, když se jí vlastní matka zřekla, nevěřila jí? SEBRAL JSTE JI VŠECHNO! Měl jsem důvod, pro to co jsem udělal, vy ne. Jediná možnost, jak jsem jí mohl pomoct, bylo, že jsem jí osvobodil. Osvobodil od vás, od lží, od předstírání a nesnažte se ani na minutu předstírat, že teď není na lepším místě."
Její roztřesená matka odešla z místnosti. Slyšel jsem sirény. Policajti vpadli do domu a složili mé tělo k zemi. Nasadili mi pouta.

"Má láska byla zvláštní psychiatrický případ a já jsem byl ten muž, co jí zabil…"

NAJDI MÍSTO, KTERÉ TĚ DĚLÁ SILNÝM

26. march 2013 at 19:37 | written by Unicorn

Bylo to jedno ráno v létě. Chodívala jsem běhat na jednu vyvýšeninu, kterou zdobily listnaté a jehličnaté stromy. Abych se dostala do tmavého lesa plného jehličnatých stromů, musela jsem nejprve, proběhnou listnatý lesík.
Sluchátka v uších a hudba na maximum až jsem doběhla k jednomu ze spadlých stromů po bouřce. Byl jehličnatý. Sundala jsem sluchátka a posadila se na kmen. Bylo tam ticho, ani ptáček nehvízdl. Tento les byl osamělý, potřeboval péči, ale já si ho oblíbila. Vždy když jsem šla běhat, vzpomínky mě zavedly ke kmenu stromu, doběhla jsem k němu a na kmen vyryla čárku.

Když jsem se jednou ráno vzbudila a šla běhat. Sundala jsem si sluchátka z uší několik kroků od jehličnatého lesa. Slyšela jsem příšerné zvuky motorových pil. Došla jsem blíž a skryla se za jeden ze stromů. Les vykáceli. Vykáceli tu část, která z něho byla nejkrásnější.
Doběhla jsem na louku, rozhlédla se do krajiny a přemýšlela. Ten les jsem měla ráda, protože mi připomínal mě samotnou. Běžíte po cestě, kterou zdobí můj optimismus, ochotnost a odhodlání, ovšem když doběhnete až nakonec, vše co vidíte je jen osamělost, křehkost a prázdnotu. Stejně tak, jako káceli mé oblíbené místo, strom po stromu, mě lidé ubližují a zrazují. Pokaždé si na památku vezmou něco sebou.

Na tohle místo jsem zavítala, tento rok v jeden jarní den. Příjemně svítilo sluníčko a mě tam něco táhlo. Možná, že má postava, která se během Vánočních svátků nenápadně změnila. Jakmile jsem doběhla na místo, viděla jsem stovky malých stromečků, jeden vedle druhého.

Občas vás lidé oberou o všechno, co máte, a odejdou. Vše co stačí k tomu, abyste se zvedli, je jedna malá naděje. Jedna malá naděje, že ožije všechno, co jste pohřbili. Cítíš se zrazený? Jsi v depresi? Chceš utéct od reality, od problémů? Vše, co musíš udělat je, najít v sobě místo, které tě dělá slabým, vyčerpaným a vybudovat na něm něco čeho se zachytíš, pokaždé když budeš padat. Něco silného.

Každý jsme výjimečný, speciální a úžasný.
Nějak jsme uvěřili tomu, že výjimečnost je určena jen pár vyvoleným, že je pouze pro superhvězdy. Pravda je, že výjimeční můžeme být všichni. Nejde o to snižovat očekávání, ale zvýšit je v každém z nás. Protože výjimečnost se neschovává na jednom speciálním místě, ani v žádné speciální osobě. Výjimečnost je všude, kde se jí někdo snaží najít.

VLAK ŽIVOTA

23. march 2013 at 21:06 | written by Unicorn

"Můj první článek musí být dokonalý," říkám si. Ovšem pokud se mi to podaří s tímto tématem, to se uvidí. Pojmu tohle téma jako koloběh života, něco co zažijeme každý. Člověk se narodí a zemře. Někdy se narodí, zemře a pak se znovu narodí, například při resuscitaci. Vaše tělo je prakticky bez jakýchkoliv tělesných funkcí, tudíž je mrtvé. Vy se ovšem vrátíte po několika minutách zpět k životu. Tak a teď se pojďme podívat, kde celý příběh začíná.

Vše začíná přibližně tady. Ocitám se v baru někdy v sedmdesátých letech, po mé pravé ruce hrají mladí muži šipky a po mé levé sedí mladé dámy, pijí drahou whisky a polemizují o svých životech. Na scénu přichází okouzlující mladý muž. Asi metr osmdesát, husté hnědé vlasy, kaštanové oči, oslňující úsměv a upnuté tričko zvýrazňující jeho svaly. Hm, měla bych se vzbudit. Kašlu na to, budu pokračovat. Mladík si přisedne k jedné z dam a začne s ní flirtovat. Mezitím se zbytek mužské posádky přiřítí pro zbývající slečny, které pohledy fňukají o společnost. Odeberou se k šipkám. Ti dva - o samotě. Zamilované pohledy, popichující úsměvy, stydlivost, laskavost, něžnost. Mezi nimi chemie, že by se s ní Česká republika zadávila. Předají si kontakt a domluví se na další schůzce.

Po každé schůzce, následuje další. Znají se tak dobře, že by o sobě navzájem mohli napsat biografie. Dotýkají se svých srdcí a duší. Líbají své rty a znají svojí vůni. Sdílí svoje sny i postel. Znají svoje slabiny. Mění své životy a cíle. Mají společné plány i budoucnost. Zažili pláč i smích. Chtějí spolu strávit zbytek života. Já a ty, vyměnili za…my.

Z lásky dvou mladých lidí, vzniká manželství. Oddanost, čestnost, úcta. Jeden druhého střeží jako drahý diamant. A pak to přijde. Sex zrovna nemyslím. Ten zlomový bod, kdy dva lidé vytvoří něco kouzelného. Obávám se, že kdybych to četla a neznala se, tak se tipnu na starého faráře. Dejme tomu, že dívka otěhotní.

Tak a teď je tu má oblíbená kapitola. Těhotenství. Vznik nového života trvá devět měsíců. Devět měsíců příšerných bolestí, omezení. Radost a bolest v jednom. Starosti a obavy, shánění kočárků, dupaček, dudlíků. Zkrášlování obydlí. Po devíti měsících tvrdé práce a velkého břímě, které si maminka celou dobu nosí sebou, přichází na řadu…
…porod. Dokážete si představit, že trvá devět měsíců těhotenství a život člověka pak trvá několik dekád? Je to až úžasné. Proto, jak byste devět měsíců bolesti mohli, byť jen trošičku litovat? Když vaše dítě, pak čeká krásná cesta trvající několik let.


Nesnesitelná bolest a poté obrovská radost. Radost nad tím, čím si prošli…co dokázali. Představa slibné budoucnosti s dvěma lidmi, které milují. Asi budu romantik. Tak a na světě je miminko (Pozn. užívejte si slovo miminko, protože později vyroste v malého lumpa).

Mají manželství, dítě, domov. Vše o čem, kdy jen hloupě snili. Jejich tužby se zesílí, po tom všem čím si prošli, při tom všem, co mají. Právě jejich tužby vloží do svého dítěte. Sní o tom - jak bude vypadat, jak se bude chovat, kam půjde na školu. Mají celou budoucnost toho malého drobečka naplánovanou. Jenže na řadu přichází háček, kdo by to tušil.

Celé noci vzhůru, neví si rady, jak dítě utěšit. Vše berou zpátky, budoucnost nebude tak růžová, jak si původně mysleli. Čekají je nejhorší noci a rána. On začíná pracovat, ona se nervově hroutí u plotny nad hrncem, dítě se vesele usmívá na svět, který ještě nestihlo poznat. Musí stíhat milióny věcí. V hlavě jí běží - okoupat, přebalit, nakojit, uspat, uspat, uspat a jít spát. Lehne si do své pohodlné postele, políbí svého manžela, jakoby na minutu zamhouřila očka a celý proces se opakuje. Ovšem pak se najde východisko, dítě vyrůstá.

Už sice po nocích tolik nebrečí a nepočůrává se, ale hračky mu nejsou dostatečně dobré. Naučilo se lozit po čtyřech, prozkoumává každý kout. Vzteká se, když se mu něco nepovolí a o brečení u kadeřnice nemluvně. Už to vypadá, že to půjde po dobrém. Jakoby se mu dalo vysvětlit, co nemůže a smí. Vzteká se, rozčiluje, nachází spoustu východisek, jak obejít pravidla. Naučilo se chodit, papat a dokonce dělat nepořádek.
Vyrostlo. Oba dva se radují, jakou mají příležitost napravit vše, čeho na začátku nedosáhli. Dítě se však postupem času naučilo komunikovat. Chovat se tak, jak samo uzná za vhodné. Často má tvářičky nafouklé jako bublina, požadujíc po rodičích něco, co nakonec dostane.

Jsou mu tři, čtyři, pět. Umí plavat, jezdit na kole, říkat ř, poznávat barvy a napočítat do deseti. V šesti jde poprvé do školy, v sedmi dostává první špatné známky, v osmi vymění panenky, za něco lepšího. V devíti, má nejlepší kamarády a tajemství. V desíti se prohlašuje za velikou. V jedenácti zjišťuje podrobnosti o tom, co ji čeká. Ve dvanácti, jí začíná puberta. Ve třinácti pokračuje.
A je tu čtrnáct let, žádný narozeninový dort a nadšení z rodinné oslavy. Následuje patnáct let. Doba make-upu, drahého oblečení a ženských potřeb. Jsou to ty doby, neposlouchání, naivity, zlomeného srdce. Toho největšího klesnutí. Vztah s rodiči už není to, co býval. Hádky s přáteli, první opravdové lásky. Ale to nejdůležitější první neomezený přístup k návykovým látkám. Lákavý pocit zhulit se na akci a porušit pravidla. Dostává se do okruhu lidí, kteří jí donutí přemýšlet černěji. Hlavou jí kolují kluci, každé jediné pokušení a pocit osamělosti.


Ztrácí kontrolu, sebejistotu, úctu k sobě samé. Stačí trochu povolit a je na dně. Přesně tam, kde její rodiče doufali, že se nikdy nedostanete. Začíná kouřit, mluví jako dlaždič. Ztrácí veškerou úctu k ostatním i ke svým rodičům. Využije každý příležitostný chvilkový románek, obrátí proti sobě každou její slabost. Ztratila víru sama v sebe. Ztratila všechno.

Náhle se zamilovala do kluka. Přes černé brýle neviděla, co je zač. Namlouvala si něco, co bylo prosté. Tak moc stála o přízeň někoho druhého, že pro ni udělala doslova cokoliv. Její úcta byla už dávno pohřbená někde hluboko uvnitř ní. Nemohla se dostat na povrch, aby jí ukázala, co je správné. Bezedné noci, viděla ho všude, cítila ho všude. Tak moc ho milovala. Nechala se sebou zametat. Podvedl jí, ona to přehlédla a dala mu další šanci.
Až tu najednou dostala jeho přízně, naplnila jeho očekávání a plány. On jí nechal, opustil ji. Všechno, co jí drželo pohromadě, jí zlomilo. Ztratila své přátelé, odhodlání, samu sebe a pak i naději. Její rodiče tu pro ni nadále nebyli. Jejich životy se od ní oddělily ve chvíli, kdy se sama rozhodla, co je pro ni nejlepší. V tu chvíli, kdy přestala naslouchat. Dala by cokoliv za to, mít jejich důvěru zpátky. Dala by cokoliv za objetí a slova: "Stále jsi úžasná."

Neměla nikoho a nic pro co žít. Vzala si svůj život. Přetočit o scénu vzad. V tu chvíli se, ale ukázal někdo, komu na ní záleželo natolik, že jí zachránil život. Ukázal jí opravdovou lásku, ukázal jí svět. Příležitosti, které přehlížela a pocity, které nikdy necítila. Dokázal jí rozveselit, najít sebeúctu. Dokázal jí postavit se na nohy. Začala se smát, spravila spory s její rodinou. Začala naplno žít. Díky němu.

Byla z ní krásná nezávislá slečna. Každá špatná vzpomínka a pocit, jí pomáhal nespadnout do toho zase. Pomáhalo jí to žít. Naučila se poznávat, co je pro ni nejlepší. Měla vše, co krok za krokem ztrácela. To nejdůležitější, co však našla, byla její rodina. A zjištění, že chce vlastní. Chce dceru, kterou vyvaruje od všeho, co se stalo jí.

Vše začíná přibližně tady. Ocitám se v baru někdy v sedmdesátých letech, po mé pravé ruce hrají mladí muži šipky a po mé levé sedí mladé dámy, pijí drahou whisky a polemizují o svých životech. Na scénu přichází okouzlující mladý muž. Asi metr osmdesát, husté hnědé vlasy, kaštanové oči, oslňující úsměv a upnuté tričko zvýrazňující jeho svaly. Hm, měla bych se vzbudit. Kašlu na to, budu pokračovat. Mladík si přisedne k jedné z dam.
Pokračování už znáte…